Jdi na obsah Jdi na menu
 


Karel Makoň a Šrí Aurobindo

 

Obrazek

Možná je trochu potřebné vysvětlit, kde Makoň „bere“ svůj postoj (nebo náhled) k životu. Nejlépe to sám popisuje opět v Mystice II, v komentářích k překladu Aurobinda Ghose (opět kurzívou = Ghos, normálně = Makoň).

 

 

„Ghos si mě kdysi roku 1937 pozval k vědomé spolupráci, a to proto, že mu život neposkytl příležitost opatřit si zkušenost, kterou jsem nabyl zásahem lékařů v předškolním věku, opakovanými operacemi v předškolním věku za plného vědomí prováděnými. A tak si mohu dovolit malinko poopravit tvrzení Ghosovo o vlivu mentál­ní nedospělosti. Lékaři přece nezpůsobili těmi brutálními zásahy mou mentální dospělost. Všiml jsem si sice např. u své dcery Aničky, že pobyt v nemocnici po dost vážné popálenině asi ve dvou letech jejího života, způsobil v její mentalitě trvalý posun kupředu, a totéž pozoruji u všech dětí, které záhy projdou nějakým utrpením. U mne však šlo o vymanění vědomí z osidel smyslů i uvážlivého myšlení. Nestal jsem se tím dospělým mentálně, ale schopným dostat se za rozum a odtamtud získávat informace, a to natrvalo. Takže i mentálně nedospělý člověk, který projde např. žlutým světlem, má možnost si vytvořit řád hodnot, který bychom mohli nazvat řádem mentálně vyspělého člověka, a může potom dělat pokroky na duchovní cestě. Jde přitom o podřízení osobní vůle vů­li jiné, mocnější. Čili řešení v oblasti vůle nikoliv rozumu. Je plodné na všech úrovních duchovního vývoje. A stav správné polohy vůle nemusí být vyvolán jen násilím, nýbrž především láskou a výchovou k ní.

 

"Všechna indická filosofie spočívá na tvrzení, že existuje vyšší život než mentální, získat a organizovat tento vyšší život je pravým předmětem metod jogy. Mysl není posledním smyslem evoluce, ani jejím cílem, nýbrž nástrojem, jakým je i tělo. A právě v tomto smyslu je označována v řeči jogy jako vnitřní nástroj (antahkaruna). Indická filosofie a tradice tvrdí, že to, co se bude muset projevit, není novým prvkem v lidské zkušenosti, nýbrž něčím, co se dostavilo už v dávných dobách a zachránilo lidstvo v určitých obdobích jeho vývoje. Vskutku, abychom dnes o tom mohli mluvit, je třeba, aby se to už někdy dříve objevilo. Když se později Příroda ocitla na mnohem nižší úrovni, jsou důvody k to­mu, aby se tento úpadek hledal v nějakém nedostatku v intelektu­álním a hmotném základu." (A I, 22)

 

Zde jsem povinen přidat se k těmto vývodům a podpořit je celou vahou své zkušenosti. Kdybych to neučinil, bylo by mé utrpení, které jsem prožil v útlém mládí a jeho následky prožity marně. Od roku 1939 pociťuji jako příkaz o těchto okolnostech ustavičně psát a mluvit, abych burcoval lidi k dávno ztracenému a ny­ní tolik potřebnému vědění, že jsme ve své podstatě více než mys­lícím tvorem. Jste-li svědky toho, že třeba nikomu nic neříkám, pak vám musím říci, že zmíněný příkaz nemá ani v nejmenším přídech mé vůle. Je to příkaz daný bez ohledu na mou vůli a při jeho plnění pak už záleží jen na míře mé poslušnosti, se kterou jej plním. Při jeho plnění nejsem ani zdaleka jen myslícím tvorem. Představte si, co by z toho utrpení zbylo, kdybych byl při opako­vaných operacích za vědomí a po nich zůstal pouze myslícím člově­kem. Byl bych zakopal tak vzácnou hřivnu, že jsem víc než myslící tvor. Také Aurobindo Ghos má tuto zkušenost a ta mu umožnila, že už roku 1937 mně předal všechny své až do té doby napsané spisy týkající se této zkušenosti. Hledal jsem je z vlastní vůle v Pa­říži a získal jsem je nečekaně už bez svého přičinění z Vídně. Průběh toho zázraku by stál za opakování, ale popsal jsem ho už jinde, a kromě toho jsem byl jen malým průvodním jevem mezi ostatními událostmi, takže zde stačí říci, že lidé s touto zkuše­ností nějak o sobě vědí přes hranice času a prostoru. Hrál jsem přitom vždycky roli vedeného, už od předškolního věku (viz UŽ), a zároveň informovaného o úkolu, který z tohoto vědění vyplývá. Toto mé postavení mezi vědoucími bylo dáno tím, že jsem k vědění za rozumem přišel už v předškolním věku, že jsem je mohl zprvu využít jen jako dítě, kdežto všichni lidé, pokud o nich vím, k tomuto vědění došli ve zralém věku, mnohdy po celoživotním úsi­lí vedeném k rozšíření vědomí za rozumovou interpretaci světa a všech věcí. Napadlo mi často, že právě ona dětská zkušenost s životem nad rozumem by jednou mohla posloužit k novému způsobu výchovy vedené tak, aby se tato zkušenost měla možnost projevit bez toho obrovského násilí, kterého jsem byl předmětem já, a bez mimořádného úsilí dospělých lidí, které je takové povahy, že jen největší velikáni mezi velikány je ve zdraví přežijí. Zkrátka za­ostalost lidského rodu se už tak do něho vkořenila, že z něho vy­růstá na každém jeho kroku a doprovází jej jako parazit zdánlivě ničím nevykořenitelný. Nastávají okolnosti a už nastaly, za kte­rých tento zprvu nevinný parazit může zahubit celou lidskou kul­turu. Zvláště události 20. století jsou toho výstražným znamením.

 

Nyní k té zkušenosti aspoň to nejnutnější, co je třeba k ní říci. Po opakovaných operacích za vědomí (po 14x opakovaných operacích ramene za vědomí mezi 1,5 až 4 lety, při kterých docházelo k přesunu vědomí mimo tělesnost kvůli nepřekonatelné bolesti – pozn. M), čili po opakovaném od­hrnutí záclony smyslů a rozumu z vědomí, jímž je nadán každý člo­věk, ocitl jsem se svou vůlí jinde než kdyby byla vedena jen ro­zumovou úvahou. Jak to probíhalo? Z možností řešení předložených rozumem jsem napřed odložil pomocí jakési nadrozumové schopnosti rozlišovací jako nesprávná všechna vlastní rozumová řešení. Těch bylo málo, protože jsem byl dítětem v předškolním věku. Obracel jsem se tedy v nouzi, v oné vnitřní potřebě jednat správně, na dospělé lidi, aby mně poradili. A tu opět jejich rady si přebíra­la ona samovolně působící rozlišovací schopnost. Pomocí ní jsem poznal, že buď jsou všechny rady dospělých chybné nebo že některá z nich je správná. Pokud jsem je všechny zavrhl jako nesprávné, trvalo nutkání dojít ke správnému řešení. Ptal jsem se a pátral jsem dál. Tahle hnací síla byla asi tím nejdůležitějším prvkem celého toho poznávacího a uskutečňovacího procesu. Byla všudypří­tomná a je všudypřítomná dosud. Když byla uspokojena nalezením správného řešení, okamžitě se začla vlévat do provedení a u něho se zdržovala až do splnění poznávaného. Pak to napětí polevilo, nebo, chcete-li, vlilo se do uskutečněného. Tohle se se mnou děje i při pouhém psaní o tak zvaných duchovních záležitostech (rozu­měj o věcech týkajících se nadstavby nad rozumem). Třeba celou noc nemohu spát, dokud nesplním smysl tohoto nutkání. Do sedmnác­ti let jsem nevěděl, že tímto neobojakým zacházením s vůlí, mohlo by se říci nesmlouvaným a nekompromisním při současném nedbáním na sebe, v sobě střádám sílu někde za projevenou existencí, sílu, která nebyla má, nýbrž přímo boží, takže měla posléze moc mně otevřít dveře do jiného světa.

 

Ono Ježíšovo vybídnutí "klepejte" je tím střádáním, které má bezpečně za následek, že je nám otev­řeno. Poznávání správného bylo mi abstraktním nikoliv konkrétním způsobem předáváno z věčnosti, jakoby se z nestvořeného pomocí živé připravené hmoty něco konkrétního vytvářelo. Řeklo by se zjednodušeně: správná manipulace s vůlí, nebo poznáváním správné­ho docházelo ke správné manipulaci s vůlí. Vím dobře, že toto vysvětlení nepostačí zaplašit vaše pochybnosti. Budete teď svědky toho, jaké úsilí vynaložil Ghos, aby podepřel svou obdobnou zku­šenost. Jeho způsob dosahování z pozice dospělého a velmi inteli­gentního člověka má své výhody i nevýhody oproti mému způsobu. Největší výhodou je, že se může opřít o napsané vědomosti svých předchůdců. A těch v Indii není málo. Tím je ušetřen tápání, spo­jeného vždycky s nastupujícím a rozvíjejícím se procesem poznání. Dítě není schopno unést moudrost, kterou unesou dospělí. Dále se může opřít o zkušenost žijících dospělých jedinců, kteří mají po­dobnou zkušenost jako on. Vezmou ho mezi sebe, kdežto dítěte se jejich zkušeností pouze dotýkají a žehnají mu, a pak ho nechají, aby se obrousilo omyly a pády, protože mu nesmějí vzít z ruky ty­to ničím nenahraditelné prostředky pokroku. Bez dospělého lidské­ho těla není zmíněná zkušenost sdělitelná v celé šíři a rovněž není sdělitelná v celé šíři bez zkušeností spojených s dospíváním jak tělesným tak duševním. Přičemž mentální dospělostí nemíním dosažení určitého inteligentního kvocientu. To jen jeden její znak, který je dokonce v určité fázi vývoje zastupitelný (vizte případ svatého Josefa Kupertinského). Nýbrž mám na mysli takovou míru duševní pružnosti, že je schopen

 

1. přijmout popudy, které nepocházejí jen z dosavadní ohrady smyslů a rozumového zpracování jejich vjemů (tento úsek vědomí označuji úsečkou AB), nýbrž i takové, jejichž relativní pravdi­vost se poznává jen vnitřně bez přispění smyslů, rozumu nebo ci­tu,

 

2. Je schopen je ihned bez sestupu do oblasti rozumových úvah prakticky použít a

 

3. beze zbytku užitím vyčerpat celý náboj vědění v nich obsažený.

 

Je-li dítě nadáno nadrozumovou zkušeností většího rozsahu, umírá, nebo brzy po ní umírá (Viz Immelda Lambertini 1333 nebo děti při extázi ve Fatimě. Nejstarší Lucie, fyzicky téměř dospě­lá, to vidění přežila. Nejmladší její bratr záhy umřel, starší, ale také ještě nedospělý, zemřel poněkud později). Měl jsem po­dobný zážitek, ale bezobrazný a bezeslovný, na pokraji dospělosti mezi 17. a 18. rokem a málem jsem na něj doplatil životem. Naživu mě udržela umělým, opravdu mateřským zásahem matka. Dnes, když se dívám zpět na tu událost a její následky, mohu zodpovědně říci, že tehdejší velmi významná událost a zkušenost byla vroubena teh­dy potřebnými omyly, z nichž některé by byly u dospělého člověka zbytečné. Dětské omyly jsem potom musel překonávat opravdu inten­zivním studiem materiálů, které se týkaly téže věci. Toto studium má u mne zvláštní průběh. Jsem při něm soustavně orientován a us­měrňován onou dlouze navozovanou rozlišovací schopností, takže vím, co je z napsaného správné a co nikoliv, dokonce v jakém roz­sahu a z jakých příčin tomu tak je. Kdo se pustí do studia bez tohoto pomocníka, ten se nemůže vyvarovat omylů, které jiní zap­sali v domnění, že to omyly nejsou. U duchovních věd platí jiná měřítka správnosti než u ostatních věd. Dospělý člověk už umí mě­řit jen měřítky rozumu a bohužel nic více.

 

A tu jsme u největšího nedostatku tohoto vědění těch, kteří se k němu dostali v dospělém věku. Platí o nich, co řekl Ježíš o novém vínu nalitém do starých měchů nebo dokonce co řekl Rama­krišna o mléku nalitém do nádob, ve kterých už bylo zkysané mlé­ko. Co rozumím v této souvislosti starým měchem nebo nádobou po zkysaném mléku? Mám zatím tentokrát na mysli pro zjednodušení pohledu na věc jen lidskou představivost a lidské představy. Od chvíle narození se náš čistý duch ocitl bez přestání v zajetí smyslových vjemů a jejich rozumového a citového zpracování. Toto zpracování při přítomnosti živého mozku je nevyhnutelné a téměř samovolné. Obojí, jak přehrada smyslových vjemů, tak i meze rozumového zpracování člověku nedovolí vzlétnout a překonat tyto pře­kážky. Člověk asimiloval rozumové a citové představy navozené smyslovou činností zcela po svém a vyrostl do nepravé individua­lity, do nádoby po zkysaném mléku. Ta se pak různým způsobem, často záludně prohnaným, hlásí ke slovu i tam, kde by měla mlčet. Za tak těžkých podmínek byla cesta do věčnosti popsána lidmi dos­pělými, tedy lidmi s tímto nedostatkem. Oni vycházejí vždycky ze "svého" rozumového poznání, které ovšem není poznáním jejich, nýbrž poznáním převzatým od mnoha jiných rozumových bytostí a je nepatrně pozměněno kombinacemi uvnitř soustavy individuálního myšlení. Jejich poznání vedle vlastní zkušenosti je postaveno na stranící víře, že předkové, kteří dosáhli vědomí věčnosti, také správně vypovídali o své cestě a jejích výdobytcích. Nejsou ob­vykle schopni rozlišit, kam až sahá jejich víra a kde její prapor přejímá osobní poznání. Také nemohou zjistit, do jaké míry jejich osobní poznání bylo ovlivněno jejich vírou a obrazy víry k nepoznání pozměněnými oproti vzorům.

 

Nemyslete si, že v dnešní době, kdy náboženská víra není měřítkem hodnot, nehrozí lidem stejné nebezpečí jaké pokroutilo náboženskou tradici. Víra v dosažené hodnoty je totiž nutná a na druhé straně skrývá v sobě vždy tra­diční chyby jak v postupu, tak i v následcích, čímž míním v pou­žití. Měřítkem hodnot je dnes rozumem vybudovaná víra ve správ­nost jeho poznání, a tady se dochází k omylům ještě krutějším, než k jakým vedla slepá náboženská víra. Proč k něčemu takovému dochází? Náboženská víra byla přece při svém vzniku založena také na zkušenosti. Nebyla od svého zrodu slepá. Když se potom nějaká nová náboženská zkušenost oděla do obrazů převzatých ze staré víry, ona zkušenost, která si pomáhala obrazy potřebnými k podpoře víry, přece jen v nich zůstává přimíšena, takže ten, kdo novou zkušenost nabyl, a pak se dostal k náboženskému líčení téže zkušenosti, přece jen poznává za obrazem skrytou pravdu. Snažil jsem se to dokázat v komentáři k Yesudianově Sebevýchově jogou v pasá­ži o výkladu Genese. To je zvlášť obtížná pasáž Bible, ale má tu výhodu, že vzhledem k pokroku přírodních věd se jí už nedá věřit. (Kdypak k tomuto dochází v empirických vědách, zvláště v lékařství?) Pán Bůh např. odděluje zemi od oblohy, věsí na oblohu hvěz­dy, slunce a měsíc, aby svítily, uplácává člověka z hlíny atd. a později slovy vyjadřuje prokletí člověka pro malicherné provi­nění a s ním proklíná i hada. Blahoslavená ta část vědy a rozumo­vého pokroku, které nám už nedovolují tomu a mnohému jinému vě­řit. A přece za těmi všemi obrazy se skrývá čirá pravda, a ty obrazy dokonce dokreslují pravdu tak geniálním způsobem, že člo­věk nad tím až trne úžasem. (A totéž platí o rozumem dobytých zkušenostech a obrazech.) A teď si představte, že tato zákulisní pravda se mi odhalila až roku 1939, přestože před tím proces vnitřního rozeznávání relativně správného se začal vyvíjet už od roku 1916. To představuje 23 let nevědomosti v této věci a ovšem i v mnohých jiných. Tohoto tápání je člověk, který se dopracoval duchovního poznání v dospělém věku, zcela nebo z velké části ušetřen. Ale kdo mu zaručí, že ke svému tak snadno nabytému poznání nepřidal něco z obrazů víry, které už měl dávno překonat.

 

Šrí Aurobindo Ghos si těmito obrazy záměrně pomáhá, jako mně pomohlo obrazné rozluštění příčin stvoření světa a jeho konce, ale někdy přece jen upadá do zajetí obrazu a nerozlišuje ho zcela přesně od skutečnosti, i když obecně dobře ví, že žádný, i sebe­lepší obraz není skutečností, ať už jde o obraz slovní nebo jiné­ho druhu. Tam ho budu chytat za slovo, neboť si mne k tomu poz­val. Budu to činit z pozice člověka, který není ani zdaleka tak duchovně vyspělý jako byl za svého života Aurobindo Ghos a jako je ve větší míře a ve stále narůstající míře po smrti [konvergen­ce (sbíhavost – M) lidské individuality k nekonečnu po smrti v postavení Šrí Aurobinda Ghose probíhá bez přestání a bez krizí]. Mohu si to do­volit a musím si to dovolit, protože této revize svědectví je za­potřebí. Může být provedena jen člověkem, který začal s procesem vnitřního poznání za rozumem už tehdy, když lidské představy o duchovních věcech, včetně víry v Boha, neměly ještě k němu přístup, nebo byly už ve svém náporu soustavně revidovány od za­čátku vzniku schopnosti rozlišovací nikoliv pouze rozumem.

 

Indic­ké nauky praví, že schopnost rozlišovací, kterou zde mám na mys­li, se rodí až s extází. To platí o dospělých lidech, ne o dě­tech, kterým bylo znemožněno, aby bez mezer upadaly do vězení smyslových vjemů. Mezery mezi smyslovými vjemy se podobají někte­rými svými účinky extázím. Jedním z těch účinků, které jsou nej­blahodárnější, patří i schopnost rozlišovací. Dalším účinkem je zvláštní druh ochrany, které se takové dítě těší. Už z těchto dvou vymožeností se dá usoudit, že takový člověk se dostává do jiného druhu zákonitostí, než jaké jsou běžně známy. Tam např. nám známé přírodní zákony platí jen za určitých podmínek. např. strohý zákon přeměny skupenství se ocitá v jiných podmínkách, kde neplatí tak, jak jej známe. My něco podobného známe i z fyziky a chemie, např. známe podmínky, za kterých hélium je ve stavu te­kutém apod. Do skupenství, do kterého se člověk dostává v určitém stavu, vstupuje tak beze zbytku, že se zdá, že jeho hmota se ztrácí. Ale není tomu tak. Po zakončení toho stavu vrací se do normálního skupenství a zase je v neztenčené míře, váze atd. i tělem. Vrací se však nepatrně vnitřně, tj. duševně proměněn a změněn zkušenostmi, které v tom stavu nabyl, a dále proměňován bude následky, které z toho stavu doznívají. Podobně je tomu se zákonem o zemské přitažlivosti atd.

 

Ve vesmíru působí obrovské síly, z nichž jedna má povahu činorodou. Působí však jen tam, kam může vstoupit jako do otevřené­ho domu. Živé lidské tělo je takovým otevřeným domem, v němž však nejsou dveře ke všem jeho komnatám otevřeny. (Mluvím zde způsobem svaté Terezie z Avily v Hradu nitra) Jestliže se těm komnatám v jogické terminologii říká koša (těla), pak je to způsob trochu zavádějící. Toto pojmenování je odvozeno ze základní obecné zku­šenosti všech lidí, že máme fyzické tělo a že ve spánku se snem se ztotožňujeme také s nějakým tělem. Z toho vychází ta termino­logie, ale jak hmotné tělo, tak kterékoliv jiné je jenom obalem, řekl bych kůží zcela určitého duševního stavu, který se dál přes tento obal šíří jen nepatrně, jaksi radiačně. Největší nedostatek této terminologie vidím v tom, že se málo týká obsahu těch obalů. Vlivem transformace základní činorodé vesmírové síly, říká se jí Šakti, dochází při otevření dveří určité komnaty ke vstupu do ur­čité nové zákonitosti.

 

Člověk začne po otevření další než běžně otevřené komnaty podléhat novým, tj. jemu neznámým zákonům a uni­kat jiným, kterým tím vstupem odrostl. Tak např. začátečník, koná-li pravidelně vnitřní modlitbu, říká: "Dříve jsem nebyl trestán za své přestupky hned, ale nyní se na mne karma vylévá okamžitě. Nemohu už beztrestně chybně jednat. Nebudu zde citovat, co říká o svém úniku z dosavadních zákonitostí, abych zkrátil výklad. Pozor s tou karmou. To je taková formulka hodící se pro všechno, zákon odplaty, jak se běžně chápe. Ve skutečnosti se na toho začátečníka nevylévá karma, (a on si myslí, že se vylévá proto, aby mu nepřekážela v postupu), nýbrž dotyčný člověk vstou­pil do nové zákonitosti, ve které něco jiného pálí a něco jiného chladí, než v té dřívější, kde byl pro takové vjemy necitlivý, řečeno srozumitelněji, neměl otevřené čidlo, kterým by vnímal ona nová pálení nebo mrazení. Máme v sobě také zdířku, přes kterou se napojujeme na "kauzální tělo", tj. na zákon příčin a následků, ocitáme se v jeho středu a ohnisku.

 

Také se můžeme ocitnout jiným otvorem mimo něj, ale teprve až pozotvíráme dveře všech komnat svého nitra, můžeme je také všechna zavřít a ocitnou se za půso­bením vesmírových sil v Bohu. Bůh totiž existuje bez příčin, styk s ním proto nemůže mít ani následky, na které jsme zvyklí. Proto­že je základem všeho poznání, nepoznáváme pak pomocí rozumové ne­bo jiné transformace a odvozeniny, nýbrž přímo samovolným spočinutím ve zdroji poznání. Totéž platí o lásce a bytí. Teprve tehdy transformátor splnil všechny své úlohy a člověk už nenachází příbytek v žádném těle, nýbrž u Boha. Upozorňuji, že otevírání komnat se neděje jen způsobem popsaným sv. Terezií v Hradu nitra. Existuje řada jiných vstupů pro lidi tak nepoučené, a dokonce pro děti vůbec nepoučené, jak jsem se přesvědčil na sobě a na jiných dětech. Nezoufejme si tedy nad tou těžkopádností postupu líčeném jak sv. Terezií tak Ghosem a jinými duchovními velikány. Buďme podle Ježíšova požadavku jako děti a odstraníme většinu překážek vstupu Šakti do našich zákulisních nervových center, nebo do zá­kulisí našich nervových center.“

 

 

 

Tolik pro vysvětlení, jak Makoň „přišel“ ke svému vědění. Myslím, že je to důležité proto, abychom se vyhnuli všem vedlejším diskusím o tom, jak se mu to přihodilo. Toto jsou jeho vlastní slova, pokud někdo něčemu neporozuměl, obracejme se k tomuto jeho vyjádření (jak sám říká „tak dlouho, až se moudrost prosadí a vydá své ovoce“).

 

Zdravím všechny své spolužáky na naší společné cestě životem

 

cela.jaroslav 12.7.2007