Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dobrá karma, špatná karma

8. 3. 2010
„Blaze muži, jehož, Hospodine, káráš, jehož svým Zákonem vyučuješ“ (Žalm 94, 12).

Na začátek této úvahy bych ráda připomněla známou taoistickou příhodičku.
Jistému chudému vesničanovi darovali koně. Lidé z vesnice mu záviděli a s uznáním mluvili o jeho velkém štěstí. On však odpověděl: Jak víte, že je to určitě štěstí? Co se nepřihodilo, jeho syn jel na koni, spadl a zlomil si nohu. Vesničané obsypali rodinu lítostí nad neštěstím. Otec však odpověděl: Jak víte, že je to jistě neštěstí? Ukázalo se, že měl pravdu. Císař vyhlásil válku, a všichni mladí muži z vesnice byli odvedeni. Jediný, který nemohl být odveden do války, byl syn tohoto vesničana, protože měl zlomenou nohu…

Toto není jen taková pohádka pro dospělé, ale alegorie toho, jak to v životě skutečně je s našim neštěstím i štěstím. Žijeme krátkozrakým životem, kdy většina z nás nazývá štěstím např. úspěch v práci, štěstí ve vztahu, zdravé děti, hodně peněz… Neštěstím pak např. nemoc, nezaměstnanost, problémy ve vztazích…Což je pochopitelné u lidí, kteří se hlubšími souvislostmi nezabývají, a nemají zájem o duchovní život. Co mě ale vždy velmi překvapovalo, podobně primitivní výklad mají o „dobré karmě“ anebo „špatné karmě“ lidí i některé novodobé duchovní autority, guruové a jejich žáci.

Když jsou např. za svého života slavní, populární, mají hodně kontaktů na veřejně známé osobnosti, vydávají úspěšně své knihy, mají několik bytů a domů, tak si myslí, že to je právě „důkazem“, že mají dobrou karmu. Jejich žáci, kterým se zase třeba daří v práci, nemají finanční problémy, jsou zdraví a úspěšní ve studiu a kariéře, dávají toto „štěstí“ do souvislosti s milostí svého gurua. Na druhou stranu lidi, které trápí nemoc, chudoba, dokonce (pro naši zeměpisnou šířku netypicky) i hlad a bezdomoví, stigmatizují jako „zlé“, které si prý zaslouží svou „špatnou karmu“ a nejenže mají je nechat trpět, ale (aby se jim prý špatná karma „dřív vybila“) jim k utrpení i přidají!

Inteligentní člověk nemůže takovouto „filozofii“ přijmout, protože když se rozkouká, zjistí, stejně jako ten čínský vesničan, že každé „štěstí“ trvá jen dočasně, a každé „neštěstí“ může se obrátit v užitek. Vidět celou řetězovou reakci příčin a následků dopředu člověk nedokáže. Ani tzv. guruové, kteří se jasnovidností chlubí. Tato schopnost člověku nebyla dána. Byla mu však dána moudrost, osobní i kolektivní paměť, a díky tomu mohl každý člověk vypozorovat na vlastním životě i životě jiných, jak nejednoznačný je pojem „dobré karmy“ a „špatné karmy“.

Lidé, kteří s pohrdáním mluvili o mně, když jsem byla dlouhodobě nemocná, a místo nemoci mi dávali „dobré rady“ typu „Buď ráda, že se aspoň vybije tvoje špatná karma“, na stará kolena onemocněli mnohem ošklivější nemocí, a zemřeli nedůstojně. Člověk, který s neúctou mluvil na veřejnosti o fyzických nedokonalostech svých milenek, a naváděl mého přítele k rozchodu se mnou a k nucení potratu když jsem byla těhotná, má v pozdějším životě mnohem horší problémy ve vztahu, končící tragicky. I za svůj zatím docela krátký život jsem už viděla spousta důkazů toho, jak se osudy lidí obrátili z dobrého na špatný či opačně. A zvláštním způsobem právě lidí, kteří mi odmítali pomoc v největších nesnázích, a s uspokojením sledovali moje utrpení.

Jak to tedy je? Kdo je šťastnější, oni nebo já? Kdo má lepší karmu, kdo je duchovnější?

Jak to vidí astrologie

Pro mě je v rámci duchovních systémů nejracionálnějším pohledem ten, který poskytuje astrologie. Je to systém, který nejde ošálit, leda tím, že zadáte nepřesné datum narození, a místo. Podobné pokusy však existovali, hlavně údajné duchovní autority (anebo po jejich smrti jejich ctitelé) se snažili tak trochu zafalšovat, aby výsledek vyšel podle očekávání a aby to do legendy o jejich duchovnosti zapadalo. (Na internetu je např. několik informací o tom, že někteří astrologové se snažili narození Míly Tomášové „posunout“ na druhý den, jiní ponechat předešlý den, protože ona se údajně narodila na půlnoc. Argument jednoho z těchto lidí zněl, že jako duchovní osoba určitě musela umírat v míru, a na to by poukazoval ten posunutý horoskop. Druhá strana oponovala, že přece nikdo nemůže vědět, čím prochází umírající, a uměle posunout horoskop jen proto, že to byl člověk s duchovní pověstí, je nesprávné, hlavně když ostatní znaky nesedí.)

Natální horoskop nám ukazuje to, s jakou výbavou jsme přišli na tento svět. Přičemž většina astrologů vám potvrdí, že horoskop až příliš harmonický (tj. bez výrazných kvadratur a opozic) není vůbec důkazem „dobrého člověka“, natož duchovnosti daného jedince. Naopak, lidé, kteří si přinesli se sebou „dobrou karmu“, často v životě nemají žádné zábrany, žádnou kontrolní brzdu, a nesvědomitě dokáží konat zlo. Také jsem slyšela názor, že takoví lidé v životě mají skoro všechno zadarmo, takže se nenaučí bojovat a vyhrávat. Občas tedy ve svém životě nic nedokáží, pouze zkonzumovat plody svých případných dřívějších skutků (pokud počítáme s minulými životy), anebo dobrou karmu svých předků.

Naopak, horoskop, kde se vedle harmonických vlivů nachází i kvadratury a nějaké opozice, mají často silné osobnosti, které mají v životě nějaké nevyřešené věci, ale právě proto jim nehrozí třeba pýcha (hlavně duchovní), a protože za všechno musí bojovat, jejich povaha se zdokonaluje, transformuje. Také, na rozdíl od příliš harmonických horoskopů, těmto nehrozí naivita, protože díky těžkostem v životě poznají i obrácenou tvář např. duchovních lidí, společenství. Paradoxně právě lidé, kteří mají ve svém životě problémy, a to už od mládí, se naučí tyto věci řešit, některé věci obětovat, jiné chápat lépe.

A kdo je tedy duchovnější? Když jsem se o tom bavila s astrology, žádný z nich neměl takový názor, že by harmonický natální horoskop (tj, horoskop, který by měl označovat dobrou karmu) byl jakýmkoli důkazem duchovnosti člověka. Pro duchovní zájmy a milost jsou v horoskopu jiné znaky, ale ne ten, jestli člověk přináší sebou „dobrou karmu“ nebo „špatnou karmu“, tedy jestli je jeho natální horoskop harmonický nebo obsahuje i negativní vlivy.

Jak to vidí Bhagavadgíta

Velmi zajímavý je pohled i nejposvátnější knihy hinduismu na duchovnost kontra dobrou nebo špatnou karmu. Vůbec není podle ní garancí, že člověk dobré karmy je Bohem omilostěn, anebo člověk špatné karmy nenáviděn. Bhagavadgíta vysvětluje, že to, jakou máme karmu, je pouze reakcí na naše vlastní činy, ale abychom dosáhli Nejvyššího, musíme se vzdát nejen připoutanosti k utrpení, ale i připoutanosti ke štěstí v životě. Nejprve jsem si říkala, že zde nacituji nejvýraznější verše, které se týkají této myšlenky, ale přišla jsem na to, že to bych sem musela opsat dvě třetiny knihy. Bhagavadgíta totiž řeší právě toto centrální téma duchovna. Český překlad Rudolfa Janíčka nabízí webová stránka http://joginka.cz/bh.htm .

Mnoho duchovně snažících lidí se dokáže vzdát těch negativních věcí (utrpení) a říkat si, že to je pouze ovoce jeho činů, ale když se bude upínat k Bohu, pak se tato špatná karma dříve vybije. Pak když se jim třeba po čase začne dařit, pokládají to za Boží milost, a odměnu za to, že byli tak „hodní“ a „duchovní“. Okamžitě zapomenou na zákonitost z taoistické poučky a připoutají se k těm příjemným a pozitivním zkušenostem a darům. Neuvědomují si, že jsou to stejné dočasné a nic nedokazující reakce na činy, jako byli předtím ty problémy a utrpení. Bhagavadgíta upozorňuje, že stejně jako by chudák neměl lpět na svém strastiplném stavu, ani boháč na svém štěstí: že nejen špatná, ale i dobrá karma je překážkou k dosažení Nejvyššího.

Je snadné se vzdát připoutanosti k nemoci, smutku, neštěstí. Je však mnohem těžší zůstat střízlivým i když nás potká velké štěstí, sláva, uznání. Co vidím mezi tzv. duchovními lidmi v Čechách, je právě ta pýcha, když se jim daří. Pokládají to za znak své duchovnosti, za „odměnu“ že meditují, či za „milost svého gurua“. Chlubí se svými akademickými tituly, přátelstvím třeba s prezidentem i Dalajlámou, podnikatelským úspěchem, zdravím…Právě tím projevují nejvíce svou neduchovnost a hloupost. Když pak tuto pýchu doplňují navíc stigmatizováním těch, kteří trpí nebo trpěli osudovými ranami, jako lidí se „špatnou karmou“, upadají dvojitě.

Toto skutečně není znakem duchovního postupu. Nakonec stejně se neubráním citace z Páté kapitoly Bhagavadgíty:

18. Moudří vidí tutéž bytost ve všem, ať je to učený a pokorný brahmín, kráva, slon, pes nebo vyvrženec.
19. Smrt i zrození překonali ti, kdo s klidnou myslí vnímají totožnost všeho. Spočívají v Nejvyšším a splynuli s ním.
20. Jsou pokojní v Já, jejich mysl je pevná a neradují se z příjemného ani se nermoutí z nepříjemného.
21. Člověk, který neulpívá na smyslových vjemech z vnějšího světa, zažívá blaženost ve vlastním nitru. A ještě v tomto životě okusí štěstí nesmrtelnosti.
22. Rozkoše, jež vykvétají z půdy smyslového vnímání, plodí jen smutek, Ardžuno, neboť kvetou jen proto, aby zvadly. Moudrý člověk v nich nehledá zalíbení.

I když je to tady velmi jasně napsáno, většina duchovních osobností Čech se těmito radami Krišny neřídila…

Je zde velmi typické pokládat vlastní nepříjemnosti či křivdy za nespravedlnost (a bojovat proti ní všemi způsoby), ale cizí utrpení za spravedlivý trest špatné karmy toho člověka. Tento dvojí metr je možné vysledovat ve většině knih a článků životopisného charakteru např. manželů Tomášových. Výborným školním příkladem „karmického dvojího metru“ je kniha Za čas a prostor od Míly Tomášové. Doporučuji zejména kapitolu Pokání magistra Jeronýma, kde Tomášová popisuje křivdu, kterou jim působoval za svého života magistr Jeroným tím, že je opakovaně upozorňoval na nutnost čistého života a vegetariánství pro duchovní život. Pak zemřel, a podle autorky se kál za to, že je těmito idejemi tak intenzivně „obtěžoval“, a to tím, že se zjevil své manželce kterou prosil ať Tomášovým přinese na usmířenou nějaký koláč.

(Není bez zajímavosti, že zatímco tato kniha se bere mezi duchovně snažícími Čechy skoro jako povinná čítanka, její poučení nekončilo vydáním knihy, ale životním příběhem Tomášových. Co čert nechtěl, Tomášová na své stáří onemocněla právě nemocí, o které je známo, že ní trpí hlavně kultury, kde se konzumuje maso… Kdyby se kdysi možná řídila radami Jeronýma, jakkoli mohli být násilně podávané, třeba se mohla vyhnout zdravotním následkům masité stravy ve svém stáří. Takže kdyby ctitelé této duchovní autority neřídili se dvojím metrem karmy, kniha by mohla pokračovat kapitolou Pokání doktorky mikrobiologie Tomášové…)

Dvojí metr karmy (u tomášovců)

Dvojí metr karmy, věrni jejímu dědictví, však používají tomášovci dodnes. Nejaktuálnější variace se nachází v nekonečném množství komentářů Večerního nebe i Večerního větru: podle nich tím, že jsem od Tomášových musela vytrpět mnoho zla (neetických i trestních činů) jsem pouze sbírala ovoce své vlastní špatné karmy. Někteří jdou dokonce tak daleko, že jim za toto pětileté šikanování vyznávají zásluhy, protože mi prý tím jen a pouze chtěli pomoct! Nevím však o žádném duchovním mistrovi (skutečném ovšem), který by toužil urychlovat duchovní postup svého žáka (podotýkám, že jsem ani nikdy nebyla žákyní Tomášových!) tím, že jej pravidelně udává křivě na policiích, pomluví že je to démonická reinkarnace, či vyhrožuje mu smrtí, pokud nebude mlčet…

Na druhou stranu tito „experti na karmu“ nevidí, že stejná řetězová reakce příčin a následků působila, že jsem pomocí Akrijena (někdejšího žáka Tomášových) založila stránky Večerní. nebe. Že pokud činy Tomášových měli být znakem mojí špatné karmy, pak samozřejmě můj čin je zase znakem jejich špatné karmy. Že karma není jen jednorázová, ale je to nekonečný sled akcí a reakcí, a pokud by byli Tomášovi dost moudří a duchovní, tak negativní činy by se prostě zdráhali konat.

Tito tomášovci zasypávají moje weby „dobrými radami“, ať už přestanu tyto weby provozovat, protože podle nich jsou znakem toho, že já jsem zlá, že jsem se nesmířila se svou (prý špatnou) karmou, a že mám jednoduše mlčet o činech Tomášových. Důvod? Protože mi prý Tomášovi svým policejno-soudním šikanováním, roztržením vztahu, vyhozením z bytu atd. atd. pouze pomáhali. Naopak, já tím, že o těchto věcech zde píšu, jim ubližuji.

Lineární a jednostranné myšlení tomášovských komentátorů mě občas skutečně šokuje. Ve jménu karmy mě stigmatizují jako zlého člověka, který by jinak, kdyby byl hodný, přece nemusel projít tolika utrpeními od Tomášových! Ale stejné karmické zákonitosti ignorují, když je upozorním, že i tento web je karmickou reakcí na činy Tomášových!

Nic na tomto světe akcí a reakcí se nevyhne zákonitostem karmy, a pokud někdo chce mluvit o karmě, tak by si měl uvědomit, že je to nekonečnou řetězovou reakcí na všechny směry, a jsme této reakce rovnocennými účastníky všichni co zde jsme. Není tady nikoho, a nikdy nemůže být, kdo by stál mimo tyto zákonitosti, neměli by na něj vliv, anebo jejich vliv najednou utnul.

Takovým „dvojím metrem karmy“ však netrpí pouze tomášovci. Je to hlavní metodou manipulace v každé sektě. Uctívačům gurua se namluví, že když se jim přihodilo něco zlého, je to proto, že nebyli dost oddaní svému guruovi. Když se jim ale naopak daří, to je také jen proto, že se o ně postaral jejich guru. Jako když můj ex-přítel z řad tomášovců dostal od nich vysvětlení, že po pádu ze skály neochrnul pouze proto, že Tomášová to „tam nahoře vyřídila“. Ignoroval fakt, že o jeho zdraví bojoval tým lékařů celých půl roku, a i to, že jsme se za jeho uzdravení všichni jeho přátelé kolektivně modlili. Na druhou stranu Franta zde s uspokojením popisuje příhodu, podle které se dívka a kluk, které se seznámili u Tomášových, společně odešli od nich, protože Míla Tomášová jim radila rozchod. Když se jim pak vztah nevyvedl a byl plný problémů, Franta argumentuje s tím, že to bylo proto, že neposlechli Tomášovou, která prý jasnovidně věděla, že ten vztah se pokazí.

No jo, jenže jak to, že pak neměla stejnou jasnovidnost, když naopak svému dlouholetému oddanému žákovi nevyšel vztah s jeho ženou, a končilo to velice špatně? Anebo jak to, že neměla stejnou jasnovidnost, když na základě jejího doporučení se oženil její vlastní syn se ženou, se kterou se neměli rádi, dlouhé roky s trápili, a ten ji „musel“ dokonce podvádět aby si našel nějakou náhradu? Platí stejná karma i na oddané tomášovce, které rady své guru poslechli?

Vysvětlení vám vždy promptně poskytne kterýkoliv ctitel Tomášových: když trpí tomášovec, je to vždy vinou nějakého netomášovce. Když trpí v okolí Tomášových nějaký netomášovec, je to vždy vinou toho, že je netomášovcem (tj. nepodřídil se vůli Tomášových). Takže platí dvojí metr karmy: utrpení a problémy netomášovců jsou jednoznačně důsledkem jejich špatné karmy, kterou jim Tomášovi chtěli dobrosrdečně vylepšit svými „radami“, ale když neposlechli, pak se samozřejmě museli kát, jako magister Jeroným. Avšak naopak, když se stejné nebo i horší věc přihodí někomu, kdo je ctitelem Tomášových, pak to není samozřejmě tím, že poslechli rady Tomášových! Není to ani jejich špatnou karmou, ale tím, že jim „ti zlí zvenku“ nespravedlivě ubližují. A „ty zlé zvenku“ je proto potřeba potrestat, umlčet, znemožnit. Ale minimálně pomluvit, že jsou démonickými inkarnacemi…

Protože podle logiky tomášovců karma funguje jen zleva doprava, ne však už zprava doleva…

Kniha Za čas a prostor nabízí několik ukákových příhod, kde je jasné, že se autorka řídila tímto dvojím metrem karmy už velmi brzy ve své duchovní kariéře. Doporučuji pozorně si přečíst třeba i příhodu o jisté Renatě, která ji měla křivdit tím, že neuznala její duchovní zralost, a nakonec za to, podle autorky, byla potrestána.

Odměna a trest v pojetí židovství

Taoistickému i hinduistickému pohledu na Boží spravedlnost je blízké i židovství. Např. Talmud nabádá, abychom neplnili Boží přikázání jen proto, že za ně dostaneme odměnu:

„Blaze muži, (…) jenž velikou zálibu má v jeho přikázáních (Žalm 112, I.) – v jeho přikázáních, nikoli v odměně za jeho přikázání“ (AZ19a).

„Nebuďte jako služebníci, kteří slouží pánovi pouze za mzdu, ale bu´dte jako služebníci, kteří na mzdu nečekají. A mějte v bázni nebesa.“ (Avot I, 3).

(A. Cohen: Talmud /pro každého, str. 163)

Tyto citáty z knihy Abrahama Cohena: Talmud /pro každého/ mi zní skoro stejně, jako když Bhagavadgíta připomíná, abychom nelpěli na ovoci svých skutků. Bhagavadgíta sice počítá i s minulými životy, a tak je význam tohoto připomenutí rozšířen i na případ tzv. „dobré karmy“ díky dobrým skutkům minulého života, ale smysl je stejný. I Žid je vyzýván, aby miloval Boží zákony, ale ne proto, že by jejich plněním měl být bohatší, oblíbenější, zdravější. Pokud se tak stane, pak by také neměl pyšně tvrdit, že je to proto, že byl tak zbožný (zbožnější, než jiní).

V židovství však se počítá i s „rodinnou karmou“, tj. se předpokládá, že pokud zlý člověk žije šťastný život, může to být také hlavně zásluhou jeho předků (rodičů), kteří žili zbožně a čestně. A naopak, když se spravedlivý trápí, může to být tím, že trpí za hříchy svých předků, nebo přímo rodičů. Vzhledem k tomu, že podle astrologie členům naší rodiny a předkům náleží konkrétní domy v našem natálním horoskopu, je snadné se přiklonit k názoru, že jejich osobnosti a osudy ovlivnili náš vlastní osud. (např. 4. dům je domem matky, desátý domem otce, atd.).

Samozřejmě židovství neignoruje „karmické“ zákonitosti, že totiž za skutky následuje odměna, ale upozorňuje na nejednoznačnost toho, jestli ten, kdo více trpí je horším člověkem, případně ten co má větší štěstí lepším. Rabi Akiva řekl: Vůči oběma skupinám je Bůh neúprosný jako „propastná tůň nezměrná“. Je neúprosný vůči spravedlivým a vybírá od nich pokutu za nemnoho zlých skutků, jichž se na tomto světě dopustili, aby je zahrnul hojností pokoje a dal jim dobrou odměnu ve světě budoucím; a zahrnuje hojností pokoje bezbožníky a odměňuje je za méně významná přikázání, která splnili na tomto světě, aby je potrestal (za jejich zlé skutky) ve světě budoucím“ (GnR XXXIII, I). (A. Cohen: Talmud /pro každého/, str. 154).

„Vždyť Hospodin domlouvá tomu, koho miluje“ (Př 3,12) (Cohen: Talmud, str.162)

Velmi blízko k tomuto pohledu stojí i názor, že lidé, kteří mají skutečnou milost Boží a snaží se žít čistě a upřímně v oddanosti k Bohu, dostávají více osudových ran, protože jejich „karma“ se vybíjí rychleji až okamžitě, jakýkoliv i méně významný špatný čin nebo myšlenka je na vině. Na první pohled to pak vypadá, jako kdyby byli horšími lidmi než ti, kterým se dobře daří. Ve skutečnosti jsou ve výhodě, protože se jim okamžitě ukáže špatnost jejich činů a tudíž mají okamžitou šanci to napravit a nebudovat další chyby a hříchy na tento základ. Naopak může se stát, že právě člověk, který je ve všech směrech úspěšný, obdivovaný, zdravý a užívá si života, má odměnu za své zlé činy pouze odloženou na později. Takový člověk nemá pak moc šancí poučit se z návaznosti „zlý čin-trest“, neuvidí souvislosti, a když je pak dohoní ten trest, už dávno zapomněl, za to jej má dostat.

Nečekejme však v židovství stejné spekulanty, „obchodníky s karmou“, jak vidíme v moderním esoterismu. V židovství je tajemství, kdo do které skupiny patří, čistě v rukou Božích, a nikdo nemá právo soudit, proč ten a ten člověk trpí, a proč jiný ne. Zákonitost „karmy“ (Boží spravedlnosti) je vyjádřena i např. v dalším citátu:

„Ten kdo splní jeden příkaz, získá jednoho obhájce a ten, kdo se dopustí jednoho hříchu, získá jednoho žalobce“ (Avot IV, 13) (Cohen: Talmud, str. 154)

I známá věta ze Starého zákona „Oko za oko, zub za zub“ není znakem sadistických trestních metod starozákonných Židů, jak to s oblibou křesťanství vykládá, ale pouze popisem karmické spravedlnosti. Důležitou částí židovského pojetí spravedlnosti a trestu je totiž představa „míry za míru“, tj. že za stejný čin se platí stejným trestem.

„Hillel spatřil lebku plovoucí na hladině vody. Řekl jí: Za to, že jsi topil, utopili tě, avšak nakonec ti, kdo tě utopili, budou utopeni“. (Cohen: Talmud, str. 154)


Anebo:

„Samson šel za svýma očima, a proto mu Pelištejci vypíchli oči. Abšalóm se pyšnil svými vlasy, proto byl svými vlasy lapen“ (Sota I, 8). (Cohen: Talmud, str. 154)

Kdo nás trestá? Boží spravedlnost v nás – naše svědomí!

Pokud žijeme v těle, reakce na naši karmu se týká hlavně našeho těla. Když ale tělo opustíme, a bereme sebou tíhu špatných skutků, brzy po smrti nás začne trápit špatné svědomí. Přesně toto popisuje Tibetská kniha mrtvých. Trestáme sami sebe tím, že najednou máme velmi jasné vnímání (nezatížené tělem) a vidíme špatnost svých skutků a velmi nás to trápí. Nemáme však už tělo, ve kterém bychom to ještě mohli nějak napravit, odčinit. Tato bezvýchodnost se projevuje tím, že se zdráháme podívat do jasného světla, které by mohlo vést k vysvobození, a hledáme světla, které bychom i se špatným svědomím dokázali ještě unést. Toužíme ty věci napravit, takže jsme motivováni touhou znovuvtělení.

Ten, kdo nás po smrti trestá, je tedy naše vlastní svědomí v kontrastu k čistotě a dobrotě Boží. Necítíme se ji ještě hodni.

Krásnou alegorií tohoto trestání vlastním svědomím je příhoda z Talmudu:

„O Nachumovi z Gamzo se traduje, že byl slepý na obě oči, obě ruce mě uříznuté, obě nohy uťaté a celé jeho tělo bylo pokryté boláky, takže nohy jeho lůžka stály v nádobách s vodou, aby k němu nemohli vylézt mravenci. Jednou stálo jeho lůžko v rozbořeném domě a jeho žáci jej chtěli odnést. Řekl jim: Nejprve vynoste nábytek a teprve nakonec mé lůžko, neboť dokud je mé lůžko v domě, můžete si být jisti, že dům nespadne. Vynesli nábytek a poté lůžko, a dům se okamžitě zřítil. Jeho žáci mu řekli: Když jsi tak dokonale spravedlivý člověk, proč tě potkalo všechno toto trápení? Odpověděl: Mohu za ně sám. Jednou jsem šel do domu svého tchána a měl jsem s sebou náklad, který nesli tři osly, jeden s jídlem, jeden s pitím a třetí s nejrůznějšími druhy lahůdek. Náhoda mě přivedla do cesty jednomu muži a ten zvolal: Rabi, dej mi něco k jídlu. Řekl jsem mu: Počkej, až sesednu z osla. Když jsem sesedl a otočil se, zjistil jsem, že zemřel. Padl jsem na něj a řekl: Kéž mé oči, které neměli slitování s tvýma očima, oslepnou, kéž jsou mé ruce, které neměli slitování s tvýma rukama, uříznuty, kéž jsou mé nohy, které neměly slitování s tvýma nohama, uťaty. A má mysl se neupokojila, dokud jsem neřekl: Kéž je celé mé tělo pokryto boláky. Řekli mu: běda nám, že tě takto vidíme! Odpověděl jim: Běda mi, kdybyste mě takto neviděli!“ (Taan. 21a).

Nachum z Gamzo byl zřejmě tak čistý, že přímý kontakt se svým svědomím měl už za života v těle, a proto neunesl vědomí, že někomu z nedbalosti působil smrt. Je to zároveň krásným příkladem i toho, že skutečně duchovní člověk nedokáže ubližovat, a kdyby i nevědomky ublížil, je za to trestán mnohem více, než jiní.

Proto bychom se měli snažit svůj krátký pozemský život využít ke konání dobrých skutků a vyhýbání se zlým, abychom pak jednou nemuseli litovat a mít špatné svědomí, jako Nachum z Gamzo.