Jdi na obsah Jdi na menu
 


O zlu a dobru 1. část

 

 

ObrazekOpět se blíží duchovní svátky, tentokrát Velikonoce. Také tyto svátky v lidech rozněcují větší zájem o duchovní nauky. Proto jsem si tentokrát dovolil pro vás vybrat něco z Makoňova díla Postila, které je přímo zaměřeno na nauku o významu Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků. Protože je také často zmiňována potřeba odstranit zlo z člověka, dovolil jsem si kousek vybrat zase k našemu zamyšlení nad tím, jak jsme na tom my.

 

 

 

Cituji: „Mat. XXVI, 47 - 56: Když ještě mluvil, hle, Jidáš, jeden ze dvanácti, přišel a s ním četný zástup s meči a s holemi od velekněží a starších lidu. Ten, který ho zrazoval, smluvil s nimi znamení: "Kterého políbím, to je on, chopte se ho!" "Zdráv buď, rabbi!", a políbil ho. Ježíš mu však řekl: "Příteli, na to jsi přišel." Tu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. A hle, jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, vztáhl ruku, vytasil meč, udeřil služebníka veleknězova a uťal mu ucho. Tehdy mu řekne Ježíš: "Vrať svůj meč na jeho místo, neboť všichni, kdo sahají po meči, mečem zahynou. Či myslíš, že nemohu prosit svého Otce, a dá mi hned víc než dvanáct pluků andělů? Jak se tedy splní Písma, podle nichž se tak má stát?" V tu chvíli řekl Ježíš zástupům: "Jako na lotra jste vyšli s meči a s holemi, abyste mě jali? Den­ně jsem sedával v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Než to­to všecko se stalo, aby se splnila Písma proroků." Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli.

 

Sv. Lukáš k utnutí ucha poznamenává (XXII, 49 - 51): Když viděli ti, kteří byli při něm, co se chystá, řekli: "Pane, máme bíti mečem?" A jeden z nich udeřil služebníka veleknězova a uťal mu pravé ucho. Ale Ježíš odpověděl: "Až sem, a dost!" I dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.

 

Podrobněji píše o této události svatý Jan XVIII, 2 - 9: Ale Jidáš, který ho zrazoval, věděl také o tomto místě, neboť se tam Ježíš scházíval se svými učedníky. Jidáš tedy vzal četu a služebníky od velekněží a farizeů a přišel tam s pochodněmi, svítilnami a zbraněmi. Ježíš pak, protože věděl všecko, co na něj má přijít, vystoupil a řekl jim: "Koho hledáte?" Odpověděli mu: "Ježíše Na­zaretského." Ježíš jim praví: "Já jsem to!" Stál s nimi také Ji­dáš, který ho zrazoval. Sotva jim tedy řekl: "Já jsem to", ustou­pili zpět a padli na zem. Otázal se jich tedy znovu: "Koho hledá­te?" Oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že já to jsem, hledáte-li tedy mne, nechte tyto ode­jít", aby se splnilo, co řekl: "Nikoho jsem neztratil z těch, které jsi mi dal."

 

Výklad:

 

Pro nás je především důležitý způsob, kterým Jidáš zradil Pána Ježíše a znamení, které smluvil s vojáky. Políbení je symbol lásky, symbol přání dobra. Také v tom smyslu Jidáš promluvil: "Zdráv buď rabbi!" Jidáš, naše omezené lidské já, toho si buďme dobře vědomi, je do posledka zamilováno samo do sebe a je samo sobě bližší než Bohu, kterému se rozhodlo sloužit. Nezapomeňte, že Jidáš není pouhý světský člověk, pouhé zlo, ale někdo, kdo se odhodlal Pánu Ježíši sloužit. Vůbec všichni apoštolové jsou při tomto výkladu ze všech stran ukázaným člověkem pomocí všech jeho vlastností, které mohou sloužit Bohu. Také naše sebeláska, a to je to největší zlo, které v sobě musíme umět překonat, abychom mohli stanout na kříži, také Jidáš v nás téměř až do konce cesty vyko­nává platnou službu na naší cestě do království nebeského. Bez určité míry sebelásky bychom se fyzicky zabili, a co hlavního, nemohli bychom se na dualisticky pojaté cestě nakonec po odhalení intrik svého sobectví radikálně se zříci sama sebe, jak vyplývá z návodu Pána Ježíše: "Lépe by bylo, kdyby se byl nenarodil." To je odsouzení, ke kterému musíme dojít až nakonec, ne příliš brzo, protože by Jidáš nemohl provést svou zrádcovskou úlohu, bez níž bychom se nedostali na kříž.

 

Máte-li porozumět, myslím, že se tu neobejdeme bez příkladu z našeho století, bude třeba ukázky, jak se taková jidášovská úloha jeví v našem životě.

 

Znám člověka, který se po dobu devíti let snažil o poznání Boha a kromě své vnitřní modlitby beze slov se slovně nemodlil za nic jiného než za to, aby miloval Boha víc než sebe a než cokoliv a kohokoliv na světě. Připadalo mu, že zachovává všechno, co si od něho Bůh žádá, a protože i mnohé jiné okolnosti ho mohly utvr­dit v tom, že jde správnou cestou, domníval se, že velmi pokročil ve svém duchovním vývoji a že pokrok jednou tak započatý, ho po­vede ke konečnému vítězství nad smrtí. Pokrok však se časem zas­tavoval. Přes určitou úroveň se onen člověk nedostal. Přemýšlel, v čem by mohla být chyba. Říkal si, že když bohatý mládenec se přišel zeptat Pána Ježíše, co má dělat, aby našel království ne­beské, poradil mu Pán Ježíš, aby rozdal všechno, co má, chudým a následoval jej. Zde nemohla být chyba, protože dotyčný člověk neměl majetku, příkazy Boží plnil a domníval se, že následuje Krista. A přece jen se musel přesvědčit, že má velký poklad, kte­rého si více váží než samotného Boha. Tím pokladem bylo jeho já, jeho oddělené lidské já, jeho osobní Jidáš. Sloužilo, sloužilo, možná dobře sloužilo, ale mělo se rádo nade vše. Dotyčný člověk by se to byl nikdy nedověděl, kdyby se byl nedostal v koncentrač­ním táboře do situace, ze které, jak si myslel, nevyvázne živo­tem. Tehdy ze strachu, který pociťoval o svůj život, poznal, že více stojí o sebe než o Boha, že mu jeho prolhané já celou dobu devíti let klamně našeptávalo, že slouží Bohu. Myslel při tom na sebe, na věčné zachování sama sebe. To byly pravé pohnutky, pro něž vstupoval Jidáš do služeb Ježíšových. Vidíte, že Pán Ježíš toto sobectví trpěl a že si od něho dokonce sliboval, že vydatnou měrou přispěje k jeho ukřižování. Vraťme se však k našemu příkla­du. Ve chvíli, kdy mohl dotyčný člověk předpokládat, že zaručeně přijde o život, zjistil konečně, že co chtěl zachovat, beztak ztratí, a tehdy opravdově odevzdal celý svůj život, všechno, co měl, Bohu. To mělo za následek ztrátu Jidáše a s tím související další pokrok na cestě k Bohu. Jen tak mimochodem je třeba říci, že v tu chvíli se také zcela obrátila situace toho člověka, kte­rý, ačkoliv ještě zůstával v koncentračním táboře, nebyl již věz­něn, přestože nosil vězeňský šat, jako druzí, nýbrž vnitřně svo­bodným člověkem aspoň do té míry, do jaké plnil vůli Boží.

 

Ve zradě Jidášově vidíme ten charakteristický rys lidského já, že totiž se do posledního okamžiku tváří, že si přeje pros­pěch Boží, i když už všechny okolnosti je prozrazují, že chce pravý opak. To vzbuzuje nakonec patřičný odpor i všech ostatních lidských vlastností proti sebelásce, odpor, který našeho ducha nakonec povznese nad zem, na kříž. Sobecké lidské já však slouží také prospěchářské, sobecké společnosti, která také myslí jen na sebe. Také tato služba nesmí být povalena dříve, než až nakonec. Jinak by se znemožnilo žít uvnitř lidské společnosti. Tato služba nesmí být povalena před křížem. Proto Pán Ježíš říká apoštolům, že by mohl dostat pluky andělů od Otce, kdyby to bylo užitečné, a velí Petrovi, aby složil meč zpět do pochvy.

 

Zde je vůbec dokonale dokreslen návod, jak vystupovat proti násilí a zlu. Protože z různých výroků Pána Ježíše vznikají roz­pory o tom, zda se má zlu odporovat nebo ne, vyřešíme si aspoň v základech tuto záhadu. Připadá nám to jen proto, že už dávno jsme zapomněli na vnitřní smysl celého jeho života, na vnitřní smysl každé události v jeho životě. Pak už muselo dojít k tomu, že jsme oddělili výklad jeho života, který jsme chápali čistě historicky, od výkladu jeho podobenství a pouček. U Boha i u jeho zástupce na zemi existuje naprostá jednota mezi jeho činem a slo­vem. Jedno se nedá oddělit od druhého a tím méně se dá jedno pochopit bez druhého. Pán Ježíš nejen symbolicky mluvil, ale také symbolicky jednal. Kde nemluvil a nejednal symbolicky, to přímo řekl. Tak zachoval vzácnou jednotu svého osobního příkladu se slovním poučením.

 

Ve dvou případech radí Pán Ježíš svým apoštolům neodporovat zlu:

 

1. Ještě za svého pobytu s apoštoly posílá je bez mošny, bez jakékoliv zbroje kázat království boží, řka: "Nemějte ve svých opascích ani zlato, ani stříbro, ani měď, ani mošnu na cestu, ani dvě suknice, ani opánky, ani hůl, neboť dělník má právo na svou výživu." (Mat. X, 8 - 10).

 

To platilo jen pro dobu, kdy chodil s Apoštoly, čili, převe­deno do všeobecně platné poučky, platí dodnes pro ty, kdo jsou osvíceni Bohem, kdo s ním chodí, kdo nejsou od něho opuštěni, ro­zuměj, kdo pociťují a zažívají jeho pomoc. Takoví lidé totiž mo­hou konat vědomě vůli Boží a pak jejich čin je zajedno s jejich myšlením, pokud opravdu jsou vůle Boží poslušni. Je-li totiž v takovém případě, ale jen v tomto případě, odporováno, stačí se zařídit podle slov Ježíšových "setřeste si prach z nohou, až bu­dete odcházet z domu nebo města! Vpravdě vám pravím: Snesitelněji bude zemi Sodomské a Gomorské v den soudu než onomu městu." (Mat. X, 14 - 15) V případě, kdy bylo za takových okolností apoštolům odporováno, stačilo, že se vzdálili a neměli nic s tím, kdo jim odporoval. Avšak ani tehdy nesměli toto dělat všude, neboť jim při té příležitosti radil: Nechoďte mezi pohany a nevstupujte do měst samaritánských, ale jděte raději ke ztraceným ovcím domu izraelského." (Mat. X, 5 - 6) To znamená, že pouze osvícený člo­věk, disponující pouze osvícenými vlastnostmi, může bez zevní ochrany jednat jen s těmi, kdo jsou už povoláni, avšak zapomněli na svůj duchovní úkol. Mezi pohany, mezi nevěřícími by se jim ne­dostalo ochrany. Existují, jak vidíte, přitom značná omezení. Nejlépe je to patrno z případu, kdy apoštolové marně vymítali zlého ducha. Teprve Pánu Ježíši se podařilo zlého ducha vyhnat. Závěrem k této události píše sv. Marek IX, 28 - 29: Když pak ve­šel do domu, tázali se ho jeho učedníci v soukromí: "Proč jsme jej nemohli vyhnat?" I řekl jim: "Tento duch nemůže vyjít jinak než modlitbou."

 

Zde je důkaz, že ani za plného osvícení bychom nevystačili s vírou v pomoc Boží a s odevzdaností do vůle Boží, že je třeba modlitby, abychom zvítězili nad zlem. To jsou velmi vážná omezení metody neodporování.

 

2. Poněkud všeobecněji je platné poučení, které mluvil ke svým apoštolům, jež při té příležitosti nazval "solí země" (Mat. V, 13). Jsou to tedy slova k jeho přímým učedníkům, k lidem jím přímo vyučeným. Na toto omezení se rádo zapomíná, když se cituje Ježíšův výrok při té příležitosti řečený, jako by byl všeobecně platný:

 

"Slyšeli jste, že bylo řečeno: Oko za oko, zub za zub. Ale já vám pravím: Neodpírejte zlému, nýbrž udeří-li tě kdo po pravé líci, nastav mu i druhou... Milujte své nepřátele ...Neboť milujete-li jen ty, kdo milují vás, jakou odplatu máte? Buďte te­dy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec" (Mat. V? 38, 39, 44, 48).

 

Přečtěte si celý výrok Pána Ježíše, který jsem úmyslně necitoval celý, aby vám neunikla souvislost s jeho závěrem. Po kom Pán Ježíš chce, by byl dokonalý jako jeho Otec nebeský, po tom také právem chce, aby neodporoval zlému a miloval nepřátele.

 

Nepochybně cesta neodpírání je cesta nejvyšší, ale z toho samozřejmě vyplývá, že na nižších stupních musí být praktikována se všemi omezeními, o nichž byla a bude řeč. Ukazuje se tu znovu, že vytrhnout jeden výrok z celého učení Ježíšova a učinit z něj celé učení nebo jeho podstatnou část, by znamenalo někdy zavrh­nout ostatní jeho výrok a stát se v pravém slova smyslu kacířem, vydávat část za celek, potírat celek částí.

 

V jednom případě Pán Ježíš radí odporovat zlému, když posílá své apoštoly s měšcem a mečem. Tento případ jsme si už vysvětli­li. Považte jen, v kolika případech jsme bez přímého vedení Boží­ho, a tehdy smíme odporovat zlu, a v kolika jsme přímo jím vede­ni, a tehdy nesmíme odporovat zlu. Ovšem Pán Ježíš nikdy neradil "oko za oko, zub za zub", nýbrž odporování zlu si představoval podle známého výroku: "Buďte opatrní (lstní) jako hadové a prostí jako holubice." Pán Ježíš sám v mnohých případech odporoval zlu a nenechával mu volný průchod. Vymítá penězoměnce z chrámu, staví se proti farizeům, dává za příklad dobročinnost. Většinou však proti zlu staví protiváhu dobra, to je jím navrhovaný správný, aktivní, nikoliv pasivní boj proti zlu. Na úrovni dobra-zla, na úrovni dvojnosti však nikdy není pro fanatický radikalismus, spí­še navrhuje nechat zlu volný průchod tehdy, pokud může působit výchovně a pokud lidé by nebyli schopni pokročit po dobrém. Pláče nad osudem Jeruzaléma, který jej nepřijal, ale nezasahuje radi­kálně.

 

Myslím, že to pro začátek stačí, jsem si vědom toho, že dlouhé texty ničí pozornost a tak budu pokračovat dalším článke. Přeji nám všem, abychom dobře pochopili čtené a aby nám Bůh dodal sílu k následování.

 

O zlu a dobru 2. část

 

Pokračuji tedy v popisu Cesty na kříž tak, jak ji vykládá český mystik Karel Makoň ve svém díle Postila.

 

Cituji: „V události, líčené v Getsemanské zahradě, má zlo význam přinejmenším výchovný. Proto mu Pán Ježíš neodporuje, dokonce brzdí odpor vůči němu, aby zachoval všechny, kdo mu byli svěřeni od Ot­ce. U tohoto výroku se zastavme. Lidské vlastnosti, vůbec pomoc člověka, mu sice v této části umírání nemohou být prospěšné, pro­tože je třeba, aby člověk postupně ztrácel a nakonec ztratil pod­le jím vysloveného pravidla "nezemře-li, nebude živ", avšak nic nemá ztratit, co mu Otec svěřil. Při smrti na kříži nejde tedy o pouhé odlidštění, nýbrž též o dokonalé navrácení všeho lidského Bohu. Tady je utajen velmi jemně smysl lidského života. Je zřej­mé, že lidským životem se má stát věčný život naší pravé nesmr­telné individuality bohatší. Život a vývoj na zemi jsou k tomu nejvhodnějšími prostředky.

 

"Všichni, kdo sahají po meči, zahynou." Je tomu opravdu tak? Spíše takhle: Pán Ježíš odmítá v této chvíli pomoc andělů, i po­moc lidských schopností. Chce zdůraznit, že kdyby se člověk v té­to části cesty snažil násilím dostat ze situace umírání, sám by zahynul. Má-li být pro budoucnost zachováno lidské a má-li přesto člověk umřít, musí lidské na čas ustoupit do pozadí. Jen za těch okolností může proběhnout mystická smrt na kříži. Řekli byste, že by bylo všechno snazší, co se dělo okolo Pána Ježíše před jeho smrtí, vysvětlovat jednoduše tak, že měl zemřít za lidstvo on, kdežto apoštolové zatím nikoliv, protože měli před sebou apoštol­ský úkol, který měli ještě splnit. Ano, tak se až dosud všechno to vysvětlovalo, a nemůžeme říci, že by to byl výklad chybný. Je to však výklad na jiné úrovni, na úrovni, která nás nemůže poučit o tom, jak následovat Pána Ježíše až na kříž. Pán Ježíš však nás chtěl poučit především o tom, jak jej následovat, je stále otev­řenou cestou, po níž se dá kráčet buď se zavřenýma očima, tj. bez hlubšího porozumění - a tak šla většina středověkých světců - ne­bo s otevřenýma očima, po hlubokém poučení. Tak jedině se dá jít po této cestě, aniž by se opustilo společenství s ostatními lid­mi, aniž bychom se museli natrvalo vyčlenit do samoty, do klášte­ra.

 

            Nastala doba, kdy laboratorní způsob experimentu "zvíře-člověk-Bůh", jak jej prováděli v klášteřích, je v mnohých zemích nemožný, a proto musíme v příkladu Pána Ježíše objevit znovu všechny poučky pro život mezi lidmi, avšak poučky rovněž vedoucí k Bohu. To je úroveň výkladu, na níž se pohybujeme. Při­stupujeme k výkladu z pozice osvíceného, ba někdy, pokud je to únosné z pozice spojeného s Bohem, jakým byl sv. Pavel a ostatní apoštolové po přijetí Ducha svatého. Není to výklad snadný, ale lidé takového výkladu dnes potřebují, má-li být zachráněno nábo­ženství ve své jediné živé stránce, spojovací. Religio - znovuna­vázání spojení s Bohem, je překlad výstižného latinského názvu pro náboženství. Kdykoliv náboženství ztrácelo z dohledu tento cíl, řítila se na lidstvo jedna katastrofa za druhou, protože prostředek ke spojení s Bohem, jímž má být život lidský na zemi, přestal být tímto prostředkem přímo, stal se jím jen nepřímo, a s tím byly spojeny vždycky tyto osudové komplikace. To je záko­nité. Nejde-li někdo po cestě, bloudí a strádá v bezcestné oblas­ti vedle cesty, nebo se ubírá po pohodlných cestách, které však nevedou k cíli, nýbrž na okraj propasti. Tak také musí velmi čas­to sahat po meči, aby mohl nastolit nerozumně prostředek na místo cíle.

 

Daný výklad výroku "všichni, kdo sahají po meči, zahynou", neměl tedy omezit obecný význam slova Pána Ježíše, nýbrž měl uká­zat, proč tento výrok pronesl právě při svém zatýkání v Getseman­ské zahradě. Nejtěžší na mystické smrti právě je, že lidské má umřít zatím bez jakéhokoliv výhledu, že bude znovu žít. To je znázorněno vzkříšením z mrtvých až za tři dny po smrti na kříži. Kdyby totiž nebylo tohoto poměrně dlouhého odstupu od lidského, nedokonalo by se vzkříšení. Odstup ten musí být bezvýhradný, proto musí odpadnout jakákoliv obrana lidského, ať už mečem, ať myš­lenková. I naděje na budoucí život člověka musí zhynout, tak dokonale je třeba vnitřně zemřít. Proto se mohl Pán Ježíš na kříži ptát. "Bože, proč jsi mě opustil?" Važme si tohoto podrobného předpisu cesty, neboť budeme-li bezezbytku ctít naznačená pravid­la umírání, zvítězíme nad sebou pomocí kříže Kristova, a to je pomoc, bez níž je těžko se obejít. Nikomu před Kristem se nedos­tala bez obalu a nikdy všem otevřeně, jako dnes vám. Vždycky taj­ně, za zavřenými dveřmi jen vyvolenému jedinci. Tyto vědomosti jsou vydobyty krví a potem tisíců dnes bezejmenných hrdinů, o je­jichž hrdinství málokdo věděl nebo je neuznával právě tak, jako se dělo Pánu Ježíši před smrtí, kdy byl potupně trním korunován, popliván atd. Vědomosti o tomto skrytém smyslu počinů Ježíšových jsou dány jen tomu, kdo projeví ochotu následovat ony neznámé mučedníky poznání.

 

Vraťme se však ještě ke smyslu zajetí Pána Ježíše. Přibližujeme se k němu spirálovitě. To je záměrný způsob výkladu, aby se ukázalo, jak podrobnosti harmonují s celkovým smyslem událostí, jak by mohla stačit maličkost, aby se pomocí ní dal vysvětlit ce­lek, tak asi, jako třeba změna barvy tekutiny je známkou vnitř­ních chemických proměn. Toto je třeba říci, protože celý vývoj člověka až k nejvyšším metám často nemůžeme kontrolovat jinak, než podle průvodních, nepodstatných jevů. Na jedné straně by bylo chybné, kdybychom jim přisuzovali příliš velkou váhu, na druhé však by bylo ještě chybnější, kdybychom podle nich neřídili další proces. Ony jsou tu právě k tomu účelu (11).

 

                Poznámka 11: (Tak např. mystický žák pociťuje horko v místech, kam se soustřeďuje, pokud se soustřeďuje do svého nitra. Bylo by chybné, kdyby z toho usoudil, že jde o nějaké spojení s Bohem, ale mělo by mu být jasné že, na ono místo se dokázal opravdu soustředit a že teď je třeba, aby se spolehl na toto mistrovství, přestal pochybovat o účinnosti své modlitby a snažil se odpoutat od pocitu tepla, jít za ně, považovat je za pouhý důkazní prostředek, který by se rázem stal překážkou k dalšímu pokroku, kdyby byl považován za cíl, tj. kdyby si žák přál, aby se teplo dále stupňovalo, nebo aby je dále pociťoval. Kdyby je totiž nepřestal pociťovat, nedos­tal by se za oblast smyslů, za kterou musí dospět, má-li se ocit­nout na kříži. Pán Ježíš velmi dobře ukazuje, jak je třeba v těchto dobách umírání resignovat na osobní prospěch, na osobní útěchu všeho druhu. Kdo se utápí v útěchách, ať vnitřních, ať zevních, nezemře a nenarodí se znovu.)

 

 Zajetí Pána Ježíše, to je zajetí Syna člověka zevní mocí, které musí předcházet vlastní smrti na kříži. Zajat byl Pán Je­žíš, nebyli zajati apoštolové, Jidáš si konečně uvědomí svůj zlo­čin a sám se zbaví života. To jsou hlavní znaky tohoto zajetí zevní mocí. Viděli jsme z již vysvětlených průvodních jevů onoho zatčení, že "zajata" byla všechna moc Boží, která se v jedinci projevovala během osvěcovací cesty - během období tří let, kdy Pán Ježíš dělal velké zázraky a obracel na víru. Toto všechno mě­lo být "zajato", to musí na dobu umírání ustati, neboť by se tím posiloval člověk, který však má umřít. Pán Ježíš dělá však ještě jeden zázrak. Léčí ucho, které usekl sv. Petr. I to je velmi významné. Nejenom, že lidskými vlastnostmi se člověk nesmí bránit mystické smrti, ale dokonce musí všechno napravit, co by touto obranou pokazilo. Ještě lépe: Co dříve nebylo trestuhodné, či mohlo-li se dříve zlo potírat zlem bez následků, aniž by ten, kdo mečem zacházel, musel ihned mečem zemřít, nyní je nejvýš trestu­hodné, násilí je těžkým prohřeškem, který může ohrozit celý další pokrok. Kdo je onou zevní, zatýkající mocí? Napovídá se nám, že je ve spojení s Jidášem. S touto mocí jsme se už za života Pána Ježíše setkali dvakrát. Poprvé v podobě Herodesa, vraždícího mlá­ďátka, podruhé v podobě satana, pokoušejícího Pána Ježíše na poušti. Nikdy však této síle nebyla dána taková moc jako tento­kráte, kdy jí bylo dáno právo zatknout, ponížit a umučit Pána Je­žíše. Nicméně, nemělo by nám být skryto, že o toto všechno se ta­to síla pokoušela už od počátku, a kdyby se jí byl zdařil její záměr dříve, byla by zmařila celý vývoj. Tato moc je jí však dána až v pravý okamžik, kdy má být zmařena definitivně zevní, třeba osvícená, lidská podstata, aby se mohla vrátit od Boha a ne­přicházet už od lidí. Lidský život, kterého jsme svědky zde na světě a kterého zde užíváme, přichází zdánlivě od lidí. Oni se rozhodují mít děti, oni dávají lidskému zárodku život, oni člově­ka vychovávají, oni mu poskytují prostředky k životu atd. Život, který si přináší Pán Ježíš po svém vzkříšení na svět, nevznikl z vůle lidí, ani jimi nemůže být udržován. Tento obrat nastává po mystické smrti. Člověk pak bere život vědomě z rukou Božích, středem jeho vědomí je Bůh, nikoliv lidský rozum.

 

                 Síle odděleného lidského vědomí, representované Herodesem, Satanem, Jidášem a farizeji, se nepodaří zmařit nebo zastavit pokrok na cestě k Bohu jen tehdy, je-li v každé vývojové části cesty znáno, co svým životem, příkladem a slovy ukazuje Pán Je­žíš. Dnes už můžeme přehlédnout celý jeho život a srovnat jej se svým, napravit, co jsme dělali špatně a přidat, co jsme opomněli učinit. Všimněte si, kdy začalo ono lidské vědomí, oddělené od Boha, ničit a deptat Pána Ježíše. V zahradě Getsemanské, před zatčením, když se krví potil. To všechno ostatní už je jen pokra­čování těchto stavů. Nicméně je tu kvantitativní změna, která se později přemění v kvalitativní. Zatímco se v zahradě Getsemanské vypořádával Pán Ježíš sám se sebou, nyní přistupují zevní činite­lé, kteří urychlují vnitřní proces umírání. Evangelisté nikdy nepřestávali ukazovat na to, jak zevní okolnosti přispívaly k to­mu, aby se něco mohlo splnit, co bylo psáno v Písmech. Jinými slovy bychom to mohli říci takto: Každému, kdo vědomě se snaží o spojení s Bohem, pomáhají zevní okolnosti k tomu, aby mohl uskutečnit své předsevzetí. Musí tomu tak být, protože existuje tajná spojitost všech vědomí a odtamtud také spojitost všech tzv. osudů.

 

                  Nesmrtelná duše (Panna Maria) ve všech lidech touží po tom, aby se stala první proměna v lidské mysli (zázrak v Káni Ga­lilejské) a po ní aby následovaly další vývojové změny, až k smr­ti a ke vzkříšení, neboť podobně jako Pán Ježíš má vstoupit na nebesa, ona tam má být vzata jeho mocí. Po tom ona touží, i když po tom ještě dávno netoužíme my. Proto působí též na zevní děje, aby pomáhaly vyřešit situaci v její prospěch. Mnozí lidé pak si vykupují cestu k věčnému životu tím, že buď vědomě nebo většinou nevědomě pomáhají jedinci, aby před nimi kráčel cestu, po níž se jednou zase za pomoci ostatních budou ubírat i oni. Je to ohromu­jící společenství duší. Jedni podávají pomocnou ruku shora (viz Eliáš a Mojžíš rozmlouvající s Pánem Ježíšem nahoře Tabor, anděl v Getsemanské zahradě), ta zůstává lidem nepoučeným většinou skryta, jiní podávají ruce zdola. Toho mohou být svědky i lidé zcela neosvícení a mohou se pozastavovat nad tím, jak to takovému člověku "vychází". Nyní však tito zevní pozorovatelé, kteří sle­dovali vzestup nějakého jedince, ustrnou, neboť se mu přestává všechno dařit potud, pokud nechce dobrovolně vnitřně umřít. On však chápe tyto nepříjemné zásahy zvnějška jako výborné pomůcky k jeho vnitřnímu růstu. Bylo by však dobré, kdyby se nad nimi po­zastavil a uvědomil si, že proto, že před námi šel touto cestou Pán Ježíš a ukázal nám, čeho se v které části cesty máme vzdát a jakých omylů se vyvarovat, my už nemáme trpět zevními zásahy, nýbrž celé umírání má probíhat na poli vnitřním. Nemá být proto méně urputné a důsledné, naopak. Však má se dít uvědoměle, člověk má být co nejvíce ušetřen postrků zvnějšku.

 

                  Jako protiváha vnitřního souručenství duší existuje právě zevní vědomí lidí, vyznačující se pocitem oddělenosti jednoho lidského vědomí od druhého a samozřejmě též od Boha. Stojí tu ve světě stále mohutnější a organizovanější souručenství neosvíce­ných mozků, neosvícených společenství lidí, celých národů, celých kontinentů. Navazují mezi sebou uměle, tj. zevními prostředky (radiem, knihami, tiskem všeho druhu, televizí, nabýváním standardních vědomostí, považovaných v lidské společnosti za všeobec­ně nutné, usnadněným osobním stykem, organizovanými zábavami, hromadnou účastí na uměleckých, sportovních a jiných akcích.) To je dnešní podoba Herodesa a tehdejších politických představitelů skonávajícího židovského státu. Ukřižovali Pána Ježíše, že měli strach před vzrůstající jeho mocí, prostě ze žárlivosti. Začal mít příliš velký vliv na mysl mnoha lidí. Úcta k němu odváděla lidi od úcty k nim.

 

                      Kupodivu mnohý vědec (i mnohý politik by se dnes cítil ohrožen ve svém prestiži, kdyby dovolil někomu, kdo se nedrží pouze soustavy neosvíceným rozumem nabytých vědomostí, aby vykonával vliv na lidskou společnost. Avšak i kdyby tomu tak ne­bylo, vzrůstající dosah lidského neosvíceného, rozumového pozná­vání utvrzuje každého z nás v tom, že jsme jen dětmi tohoto světa a ničím více. I když se o to nesnaží nějak cílevědomě nebo orga­nizovaně, přece jen nám ustavičně vnucuje uznávat skutečnost vní­manou smysly nebo rozumem za jedině správnou a užitečnou. A tah­leta síla organizačně spojených neosvícených vědomí, ta má moc zatknout Pána Ježíše před jeho smrtí na kříži. Proč tuto moc má? Protože v době před smrtí na kříži není lepšího prostředku, jak se rozplamenit pro věčný život, než když neosvícené vědomí smí ukazovat svou moc. Dříve, pokud člověk mohl používat svých nej­lepších lidských vlastností, aby se mu pomocí nich přiblížilo os­vícení, když se mohl např. rozplameňovat láskou, nepotřeboval nic jiného než sáhnout po nějaké takové silné vlastnosti a pomocí ní se už vyšvihl nad temnoty odděleného vědomí. Co však teď mu má sloužit jako odrazový můstek, když jeho nejlepší vlastnosti buď spí, nebo se rozprchávají na všechny strany? Jedině pocit zajetí, uvěznění, nakonec temnoty a opuštěnost mohou působit jako mocná vzpruha k tomu, aby člověk daleko usilovněji hledal světlo a Ot­covský domov. Dovedete si představit, jak opuštěný a nesvobodný se musí cítit člověk, který dříve zažíval otevřenou pomoc Boží, příliv světla a poznání a nyní je toho všeho zbaven, nyní je mu cesta ke světlu zahražena jeho vlastní temnotou. Mimochodem se ptám: Poznáváte, že život Pána Ježíše je vylíčen v cestě marno­tratného syna zpět do otcovského domu? Kdy zatoužil nejvíce po návratu. Až se mu dařilo nejhůře, až musel jíst s vepři. Zrovna totéž pociťuje člověk, je-li opuštěn před svou smrtí na kříži. A Pán Ježíš nám stavěl před oči náš vlastní postup, náš vlastní zápas, vyšel z postavení nás marnotratných synů.

 

Musím se omluvit že je to zase takové dlouhé, ale u Makoně neumím vybírat. Je toho tolik, co bychom potřebovali vědět při naší snaze o prozření, že se to opravdu jednoduše říci nedá (nebo vlastně dá – viz Kristus a jeho život a jeho přirovnání – ale my pak potřebujeme vykladače, protože si to sami neumíme správně vyložit. Bůh s námi a směle do díla.