Jdi na obsah Jdi na menu
 


O životě, Bohu a ďáblu

 

ObrazekČasto se mluví v souvislosti s tzv. cestou k Bohu zejména o „smyslu pozemského života, ďáblu, o škole života. Tak jsem vybral kousek citátu z knihy „Pohádky nejen pro dospělé. Možná zas budeme mít co rozebrat ( a pochopit):

 

„Pán Ježíš nám svým životem vysvětlil dopodrobna, jak se máme, s jistotou a bez omylu a zbytečných těžkostí, svým pozemským životem přibližovat k věčnému, vědomě žitému životu.

 

Poskytl nám o tom svůj příklad.

 

Dnes se ode mne dozvíte, jak je užitečné vědět, že jsme od Boha také my přišli, ale přes stav ráje a pád z rajského stavu. Kdybych chtěl odpovědět na tuto otázku jednoduše, řekl bych: Protože nejsme odděleni od ostatních zahrad, které existují, a musíme se dát jimi provést dříve než se vrátíme k Otci, abychom byli zkušenější o znalost vzniklou pobytem v těch zahradách. Nyní nabýváme zkušenosti se zahradou, které říkáme svět, a máme za sebou už zkušenosti se zahradou, která je v tomto vyprávění nazývána rájem.

 

Rajská zahrada se nám tu líčí jako něco podobného světu, ale jen podobného, nikoliv stejného. Podobného proto, že také z této zahrady padáme v okamžiku smrti. O tom, jak si myslíme, dost víme, protože nikdo na světě nežije věčně. Není snad tato vědomost trochu příliš ohraničena ze všech stran nevědomostí? Nemůže škodit, když aspoň trochu poodhalíme záclony nevědomosti z obou stran. Nevíme totiž mnoho ani o svém pozemském životě ani o životě po smrti. To jsou ty záclony z obou stran, nebo ze všech dostupných stran.

 

Co budu vypravovat o pádu z ráje, je podobno smrti v zahradě světa. Ale jako se nevracíme do pozemského života, aspoň ne tak, abychom mohli říci, kým jsme byli v minulém vtělení, tak se nikdy nevrátíme do rajské zahrady, jak bude odůvodněno v dalším textu Genese. Víme z vyprávění Mojžíšova, že by to nemělo smyslu, neboť máme už ráj za sebou a už ve stádiu tohoto výkladu si můžeme říci, že tím máme za sebou jednu velkou překážku na přímé cestě k Bohu. Této překážky by nebylo třeba, kdybychom byli opravdu oddělenými bytostmi od vesmíru a od Boha. Jelikož však takovými nejsme, musíme nést i radosti i břemena jiných. My se sice snažíme o to, abychom i zde na zemi byli blaženi jako lidé v ráji, ale jak se dovídáme ze slov Bible, k tomu není náš pozemský život určen. Hrozilo by nám zabydlení na naší úrovni vědomí, a tím zastavení vývoje. Vyprávím vám toto všechno proto, abyste si lidského života vážili jinak, než že nám přináší přechodné radosti. Zkrátka abyste si ho vážili víc než dosud jako prostředku, bez kterého se neobejdeme na cestě z věčnosti do věčnosti. Přeji si, abyste si ho vážili nejen pro radosti, které v něm prožíváte, ale i pro strasti, které vás nemíjejí, protože mají za úkol vás vychovávat i proti vaší vůli. Vždyť právě o změnu vaší vůle jde. Učíme se tu širšímu chápání života jako spojení radosti s utrpením, abychom napřed aspoň na chvíli dokázali překonat sami sebe ve svých tužbách, které přicházejí jenom jako dočasný učitel a nikoliv jako učitel věčný. Dočasné učení je méně závazné, může se při něm opakovat i propadat, zatímco ve věčné škole tomu tak není.

 

(Tuto poznámku o věčné a časné škole dávám do závorky, protože nevím, kolik z vás ji pochopí. Nebude jich mnoho, protože všechno, o čem víme, že děláme, je jen malou částí toho, o čem nevíme, že také děláme, a zatím tedy chodíme do věčné školy nevědomě, jak bylo ukázáno na prvních lidech před jejich pádem z ráje. Právo chodit do věčné školy má každý člověk, protože ho k tomu opravňuje jeho nesmrtelná část duše pocházející z příbytku u Boha. Vypadá to, jako by první lidé, jsouce před pádem z ráje ve věčné škole, právě pádem z ráje v ní propadli. Není sice tomu tak, protože takový pád by znamenal ztrátu věčné části duše, neboli hřích proti Duchu svatému, který je neodpustitelný, ale pádem z ráje je naznačen začátek vědomé docházky do školy ďáblovy. Tady se musíme vypořádat s pojmem ďábel, protože i z vyprávění o pádu z ráje, i z poznámky Ježíšovy zapsané v Janovi, v osmé kapitole a jinde v epištolách, můžeme mít dojem, že jde o nějakou bytost mimo nás, zatímco jde o někoho v nás. Chodíme do školy k sobě a nikoli k Bohu. Angelus Silesius ve svém Poutníku cherubínském se o tom výstižně vyjádřil, že my jsme arcisatanášem a jej přemoci je naším prvořadým úkolem. V nás on je prostě Luciferem, nositelem světla, a dokud nemáme ve vědomí jiné světlo, jsme na jeho světlo odkázáni.

 

Mluví-li se v Bibli o padlých andělech a pýše jejich, tento anděl patří mezi ně. Čili on způsobil např. v podobě hada pád člověka z ráje, protože v jeho přirozenosti takové počínání bylo a je vlastní a nebude tomu za trvání času nikdy jinak. Jenže trvání času je zvláštním způsobem dočasné a je podmíněno Bohem, který je vládcem všeho. Bohu nevládne Chronos, jako vládl řeckým bohům. Např. Eliášovi nevládl, jak dokazoval svým životem, a nevládne ani naší nesmrtelné duši. Ta přichází z příbytku u Boha a do něho se vrací a ďábel ji nemůže od této cesty odvrátit ani zmást. Lucifer na rozdíl od ní, která je nestvořená a mohla by plným právem o sobě prohlásit s Ježíšem "dříve než Abraham byl, já jsem", Světlonoš je pouze před naší hmotnou a nevědomou části stvořeného někým vědomě předstvořeným, protože má ve vesmíru úkol hlídat přesně určenou část stvořeného. Tím je z vůle Boží umožněno, aby existoval časoprostor a vesmír. Nepřičítejme však tak obrovskou pravomoc jedině Luciferovi, andělovi, který hlídá hmotnou čtvernost. Jsou jiní andělé, kteří mají na starosti vznešenější část stvořeného. S takovým jedním se shledáváme jako s archandělem Michaelem a s Jeho druhy, jak hlídají ráj, aby se do něho nemohl vrátit člověk, neboť oni vědí, že člověk, lépe řečeno, jeho nesmrtelná duše se nesmí zastavit v ráji a musí jít dál než oni. Nemá totiž úkol hlídat pocit oddělenosti na nějaké úrovni všech, kteří jsou tam přistvořeni. Nemám potřebu tyto síly Boží zosobňovat, jako činí z metodických důvodů Bible a po ní křesťané. Nepotřebuji proto nenávidět nebo milovat ďábla.

 

Vím jen, že Bůh netvoří sám, nýbrž pomocí svých sil, a proto se o něm může napsat "my jsme stvořili". Víme, že všechna jména andělská, přeložená do hebrejštiny, končí slabikou EL. Čti zprava do leva, např. Gabriel jako Boží muž, čímž je vytknuta přesně jeho úloha. Přál bych si, abyste si nemysleli, že se Bohu jeho stvoření mohlo nějak zvrhnout mocí padlých andělů. Začneme-li síly Boží zosobňovat - a takové ponížení si nezasluhují - pak musíme začít též dramatizovat, neboť celá naše úroveň má právem dramatickou povahu. Ale dál by tato dramatizace neměla jít. Někteří andělé jsou padlí jen proto, že mají za úkol hlídat dole, a jejich pýcha pochází z toho, že musí úzkostlivě střežit oblast jim svěřenou, jinak by časoprostor ztroskotal a s ním i vesmír. Buďme rádi, že do tohoto řádu nemáme co mluvit. Modlíme-li se k andělům, poslechnou nás jen podle vůle Boží. Je zbytečné chtít na nich, aby překročili vůli Boží. I my v ďáblově škole máme přesně vymezen rozsah své vůle. Po této poznámce se mi bude už mnohem snáze mluvit o podstatě pádu člověka z ráje. Chápejte tedy tuto poznámku jako pouhou přípravu vlastního výkladu.)“