Jdi na obsah Jdi na menu
 


  Odkaz Karla Makoně

 

ObrazekChtěl bych nějak zakončit své seznámení se s Makoňovým dílem. Nejlépe o tom však mluví autor sám. Proto jsem si ještě dovolil udělat výtah z jeho díla „Pohádky nejen pro dospělé“ a nabídnout vám to jako Makoňův odkaz.

 

 

 

 

„A nyní ke slíbenému snu, který je v mých očích mou povahou přisouzený způsob vedení sebe i jiných, tedy něco jako práce sudiček. Napřed jej vyslovím a pak teprve vysvětlím:

 

 

Byl jsem s rodinou někde na výletě. V té poslední verzi snu byli na výletě jednak už dávno zemřelí členové rodiny, maminka a babička a také já se třemi ještě malými dětmi, a já také mlád, ale se zkušenostmi z té zpáteční cesty k domovu lesem, neboť jsem jí už sám vícekráte prošel. Šel jsem proto napřed do mírného sva­hu lesem, děti za mnou. Ony trhaly při cestě jahody. Poslední z dětí šel syn a nevěděl, že má keříčky jahod poodhrnout, aby na jahody přišel. Musely mu je ukázat jeho dvě sestry. Maminka s ba­bičkou vůbec jahody nesbíraly. Cesta se v lese větvila. Původním směrem dál lesem se nemělo jít. Proto jsem na rozdvojce cesty zůstal stát a ukázal dětem, že mají jít vpravo dolů k řece, přes kterou budou muset přejít. Věděl jsem, že u břehu narazí na dost neschůdný a bahnitý terén, ve kterém se cesta bude ztrácet. Ale tady sen končil. Zůstal jsem stát, abych ukázal cestu i mamince a babičce.

 

 

Stručný výklad: Člověk je složitá bytost. Má v sobě už dál nepokračující genetické prvky, ale také prvky vývojové. Všechny nutno sjednotit znalostí cesty, tj. znalostí sebe. Ty dosud po­kračující prvky mají zájem o svět a jeho plody a kvůli nim se vý­let koná, čili kvůli nim má pozemský život smyslů a rozumu dos­tupný smysl a pak smysl přechodu přes řeku. Oba dva protichůdné směry cesty nutno propojit. To se snažím vysvětlit v pohádce o dvou sudičkách.

 

 

S pozemským životem člověka je tomu jako s knihou s duchov­ním ale skrytým obsahem. Dáme-li se nadchnout světskými věcmi, jdeme lesem - světem dál hlouběji do lesa. Měl jsem to štěstí, že jsem byl od tohoto směru velmi brzy odvrácen utrpením. Mohlo se to stát také jinak, např. správně vedenou výchovou. Nechme o tom chvíli mluvit dále sudičky:)

 

 

D.: Umožnila jsi tomu dítěti, aby tolik trpělo, ale aniž jsi chtěla, přiblížilas je k čistotě života.

 

 

Z.: Vysvětli mi tohle, abych i já mohla pokračovat v kladení překážek.

 

 

D:: Mileráda, teď mám v životě dítěte chvíli první slovo já. Dítě ztratilo mnohokrát styk se smysly, se světem i se svou mat­kou. Víš, co řekl lékař: Vzali jsme dítěti jeho svět, má-li zůs­tat naživu, musí mu jej jeho matka znovu vrátit.

 

 

Z:: Ona je toho schopna.

 

 

D: Ale jako milující matka je schopna mu zároveň vrátit něco většího.

 

 

Z:: Ale o tom my dvě nemáme právo rozhodovat. Dítě je malé, nemá ještě rozum a tu špetku rozumu, kterou má, já pustím směrem k sebeuplatnění ve světě.

 

 

D:: Já však mu budu soustavně ztěžovat toto sebeuplatnění, abych je udržela při tom větším, do čeho přímo zasahovat nemohu.

 

 

Z:: Jakým způsobem to chceš provést, musím o tom vědět.

 

 

D:: Poskytnu dítěti příležitost, aby se soustavně nezištně obětovalo.

 

 

Z.: V tom ti nemohu bránit, ale způsobím, aby se dítě muselo obětovat stále víc, až mu jednoho dne přejde trpělivost a ono začne přednostně myslet na sebe. (Toto se zlé sudičce málem povedlo, nebo aspoň opětovaně přechodně dařilo, neboť v dítěti vznikal rozpor mezi sebeuplatněním a sebeobětováním.)

 

 

D.: Ale já mám pro dítě připraven skvělý lék, kterým se z této chyby vždy opětovně vyléčí. I při své otevřenosti, v jedné věci bude vždy mlčenlivé: Nebude nikdy nikomu říkat o své oběti a tak si podrží sílu, kterou se znovu vzpamatuje a bude schopno stále větší oběti, větší než dříve.

 

 

(Seznámili jsme se zhruba s podmínkami, za kterých se dostavuje tak zvaný osud, i s podmínkami, za kterých se z osudu vymaňujeme. K tomuto protipohybu dochází opětovaně tak, jak je mi opě­tovaně ukazováno opakujícími se sny, z nichž je patrný pozitivní vývoj, pokud se vracím z výletu, říkám tomu jak se vracím ze života jako z dovolené, k životu, který má smysl vzkříšení z mrtvých. Přestaneme být mrtvými, kteří pochovávají mrtvé a začneme se radovat z nového vína, ze smyslu života, který pochází z Boha a do věčnosti se vrací.

 

 

!Tohle ti, Martinko, už nemohu vyprávět jako pouhou pohádku, protože nám byl před dvěma tisíci lety ukázán skutečný život Pána Ježíše Krista, po prvé v historii lidstva dokonale propracovanou soustavou událostí, která může sloužit jako obecně platný příklad. Můžeme mu dokonce rozumět, protože všichni známe stejné východisko - narození člověka, stejné pokračování života jako pokračování v něčem, co bylo stvořeno pro nás, stejné pomalé odumírání světu, které by mělo předcházet před tělesnou smrtí, a konečně bychom měli poznat vzkříšení v těle s Ježíšem Kristem a všechno, co z něho se dostává do našeho vědomí. Přitom bychom si měli být vědomi toho, že jsme si život nedali, nýbrž jen řetězovitě předávali, a jako nám nepatří jeho začátek, nepatří nám ani jeho konec. Všechno je nám propůjčeno.)

 

 

Bylo by správné, kdybychom se nespoléhali, že nám nic neuniklo z dějového vyprávění pohádek, že jsme své úsekové vědomí doprovodili z věčného do časoprostorového procesu a že jsme neza­nechali temná místa na té dlouhé cestě zhora dolů. Bude dobře, když tento pohled doplníme opačným vhledem zdola nahoru, o čemž je k dispozici už celá řada knih i z mého pera. Začáteční z nich je Výklad evangelia svatého Jana, Cesta vědomí, Blahoslavenství, Umění následovat Krista, Sladké jho a pak už zmíněné spisy: Otáz­ky a odpovědi číslo pět, Úlohy, Zkušenost se životem jako se zjevením, které vyúsťují do četných komentovaných překladů, jako např. Cesta Zen a mými přáteli přeložené knihy Allana Wattse jako Moudrost nejistoty, Svrchovaná totožnost, Muž, žena a příroda, všechny mnou komentované, vlastní překlady sufiho Inayata Khana, Svaté Terezie z Avily, Jeana Herberta aj. Tato četba může přiblížit metodu cesty, ale žádné studium nemůže nahradit cestu samu, po které se nedá kráčet, neboť ona je součástí našeho života ne­jen na úrovni vědomí, o které víme, nýbrž i na šesti dalších úrovních, o kterých nevíme, ale které jsou rovněž v nás obsaženy. Tady by jako začátek mohl posloužit překlad Věčné filozofie od Aldous Huxleye, zase jen jako studijní materiál. Naštěstí nikdo z nás není opuštěn Svědkem všeho, jehož svědectví má povahu pomoci Skutečností připravenou pro nás od věčnosti, které říkáme příbytek duše u Boha, do něhož se jen vědomě vracíme a začínáme si jej uvědomovat napřed jen vzpomínkou. Právě z této vzpomínky, která se mi poprvé objevila v sedmnácti letech, jsem všechno psal a mohl bych psát ještě tisíc let. Přijdou po mně jiní, kteří bu­dou doplňovat mé poznatky tak jako já jsem jen doplňoval poznatky předchůdců, jako např. Mistra Eckeharta a Šrí Aurobinda Ghose ne­bo svaté Terezie z Avily. Nezůstaňte u studia a odvažte se jít do věčnosti, i když vás na každém kroku bude doprovázet nejistota a utrpení z nevědomosti.

 

7. 3. 1991

 

 

Dovětek k pohádkám pro všechny

 

 

Pohádky předávám po částkách svým nejbližším, tj. nejsnáze dosažitelným přátelům, abych zjistil, jak na ně jejich obsah pů­sobí. Bez této konfrontace bych se neobešel.

 

 

Zjišťuji však, že nikdo z mých přátel neví, kdo tyto pohádky vypráví. Jsou dva. Jedním z nich je, ten kdo tyto pohádky píše. Toho ovšem objevili všichni. Ale kdyby někdo objevil toho druhého, poznal bych to na něm i já. Byl by jím uchvácen takovým způso­bem jako já ve svých sedmnácti létech. Byl jím uchvácen bratr Vavřinec v osmnácti létech, malá Julinka v pěti létech, svatá Kateřina Sienská v šesti létech. Nikdo z nich od té chvíle bez něho nedokázal ani chvíli žít. Psal jsem tedy pro ně zatím zbytečně. Ale pro mne je útěchou život Pána Ježíše Krista. On mezi námi nežil zbytečně. To jsem se dověděl až 21. 11. 1939, tedy téměř ve 27 rocích svého lidského věku. Od té chvíle mám k dispozici uce­lený pohled na smysl lidského života. Mohl bych krok za krokem sledovat Ježíšův život ve vztahu k lidskému životu, ale nepotřeboval jsem se tím zabývat. Zažil jsem z milosti Boží zjevení Ježíšova života. Je popsáno ve zkratce ve XIII. kapitole evangelia svatého Jana.

 

 

Máme před sebou zdůvodnění příchodu Syna Božího v těle na zem. Nikdo před tím neřekl a neukázal podrobně svým životem, ani nemohl a nesměl ukázat, co pro nás učinil Ježíš, protože nikdo ani ve Starém zákoně ani v Indii nevstoupil na kříž, neležel v hrobě, nevstal z mrtvých, neseslal celému kolektivu učedníků najednou Ducha svatého atd., a potom učinil všechno, o čem píše svatý Jan ve svém Zjevení.

 

 

Jeden indický Mistr se nade mnou ustrnul a způsobil, že jsem zvládl padmasanu s úplným účinkem takového zvládnutí, tj. s okamžitým přechodem do samadhi. Bylo mi jasno, že mně chtěl ukázat, jak jeho čistě indická metoda je stejně účinná jako zcela určitým způsobem prožitý sedmnáctiletý život člověka, který pár dní před tímto samadhi absolutně bez mé vůle přešel do extáze také tak snadno dosažené po pouhém přečtení jediné věty. Ale svatá Terezie (1515 - 1582) mě správně upozornila, abych nedoporučoval nikomu svůj způsob života do mých sedmnácti let, po němž se samovolně dostavila extáze. Nemám zapomínat, že lékaři svými operačními zá­sahy za vědomí mě dostali uměle do opuštění sama sebe několikrát od mých dvou do čtyř let, takže mohla potom následovat série ne­odolatelných vnitřních příkazů, za které jsem rovněž nemohl a které by se nemohly dostavit u nikoho, kdo nebyl vystaven tak nesnesitelným zkouškám jako já od dvou do čtyř let. Ty příkazy byly vesměs relativně správné. Nedovedl jsem je však předvídat, ani jsem nepoznával, kdy jejich platnost končí. Naopak chápal jsem je, jakmile se začly objevovat, jako neměnné zákony, které mě měly pomáhat navždy. Bylo to vědění, bez kterého bych se byl neobešel, nebo, kdybych je byl postrádal, byl bych zašel daleko hlouběji do lesa lidských sklonů a vášní, podobných instinktům zvířat a rostlin. Ti si s nimi vystačí dokonce svého pozemského života, ale my si s nimi vystačíme jen potud, pokud se smíříme s tím, že zemřeme jako zvířata. Toto smíření není u člověka na místě, protože máme mít podíl s Kristem navěky...a kdybychom ne­měli nohy čisté, potom, co jsme nabyli čisté tělo, zařadili bychom se na úroveň zvířat. Zvířata se neproviňují svou úrovní, která odpovídá třem úrovním vědomí ze sedmi, které může dosáhnout jen člověk. Něco jiného jsou tři podlaží Noemova korábu, našeho těla. Jen na jednom z nich jsou zvířata, zatímco na třetím dlí Duch Noemův, ten duch, kterého se musel Ježíš zříci až na kříži, ne dříve.

 

 

Nabízí se nám znovu srovnání se životem Ježíšovým. Přišel na svět jako my, co nevědomé dítě, ale tomuto příchodu předcházel čistý život Panny Marie korunovaný tím, že se vzdala v nejvýznamnější životní záležitosti své vůle a dala přednost vůli Boží a stala se tak služebnicí Boží. Tohleto lidská matka nedokáže udělat. A protože tak nedokáže jednat, zůstáváme po celý svůj život duchovně nevědomými. Která matka měla to štěstí jako moje, že jí lékaři prozradili, že s největší pravděpodobností zemřu při první operaci za vědomí. A ona pochopila, že své dítě musí odevzdat Bohu, že se musí smířit s tím, že nebude mít své dítě. Odevzdala je Bohu. Vidíte, věci se dají částečně napravit tím, že matka, ne jako moje pod tlakem událostí, nýbrž dobrovolně vírou uzná, že každý člověk a tedy i její dítě, pochází od Boha a jemu patří. Smiř se s tím i ty, Martinko, že jak ty, tak i tvá se­střička Barborka, přestože žijete na opačných březích řeky života, od Boha pocházíte a jemu patříte především. Těm dvěma světům, ve kterých dnes žijete, jste jen propůjčeny, abyste se v nich mohly připravit k životu věčnému, který je bezbřehý. Takové srovnání našeho života nám mohl poskytnout jen Pán Ježíš, protože on věděl, že od věčného Otce pochází a k němu se vrací, a kdo ho chce následovat, musí projít toutéž cestou jako On, i křížem, i zmrtvýchvstáním už během svého života na některém břehu. Příklad Pána Ježíše je jasný: Mohl-li On, který věděl, že je věčný, věnovat se čestně pozemským věcem, svému světskému povolání až do třiceti let, oč snazší je pro nás pořádně žít ve světě, když víme jen tolik, že pořádný život ve světě je nutný co příprava na život věčný. Chce se od nás vlastně jen jediné, abychom se zodpovědně stavěli i k nepatrným povinnostem života. Nevymlouvejme se, že nemáme takovou matku, jakou byla Panna Maria. My ji totiž máme, jenomže o ní nevíme. Je jí naše nesmrtelná duše. Bez této partnerky bychom nebyli lidmi a nemohli bychom vejít do království Božího.

 

 

Ještě něco k rozdílu mezi hinduistickým a křesťanským pojetím Cesty k Bohu. Měli bychom si přiznat, že jogický přístup k Cestě je příkladný, a že se od něho lišíme jen užíváním prostředků. Pro jogina je lidský život v těle ničím nenahraditelným prostředkem, jak se dostat k vědomému spojení s Bohem. Měli by se však dát poučit Pánem Ježíšem o tom, co může a co nemůže učinit Mistr, i kdyby byl tak velkým mistrem, jakým je Kristus.

 

 

Pravý Mistr je schopen umýt nohy svých učedníků tak, jak učinil Ježíš, podtrhuji slovo Ježíš, protože Ježíš může jen při­pravit další cestu učedníků tak, aby měli podíl s Kristem. Dou­fám, že vám neušlo, že věčný Kristus na kříži dokonale a ve všem opustil pozemského Ježíše právě tak, jako my se musíme dostat nad své lidství, neboť máme kam se dostat. Náš příbytek u Boha není jen příbytkem lidským, vždyť je věčný, nestvořený, zatímco člověk je dočasným i když nepostradatelným nástrojem moci Boží, určeným k tomu, aby se obětoval napřed pro život svůj, pak svého, pak lidstva a posléze pro život vesmíru. Naučme se takhle zblízka dí­vat na Ježíšův život. Mohlo by se dost nepřesně říci, že Ježíš žil po svém zmrtvýchvstání v novém těle. Lépe by se dalo říci, že každé tělo má svůj zdroj u Boha, a Ježíš už potom žil v tomto zdrojovém těle. Proto po svém zmrtvýchvstání upozorňoval zahradnici, aby se ho nedotýkala, neboť teprve šel k Otci. Prozradil tím, že i zde šlo o proces, nikoli o jednorázový akt. Svatá Tere­zie z Avily řekla, že Ježíš v těle už se nikdy na svět nevrátí a přece s ním mluvila a svým duchovním zrakem jej viděla. Pokud tuto tělesnou proměnu někteří hinduističtí Mistři nepochopí, ne­mohou dovést své žáky dál než k umytí nohou. Poznal jsem se však s jedním z nich, který měl za sebou hathajogickou technikou jak kříž, tak zmrtvýchvstání, ale protože obojí zvládl jen technikou, nebyl schopen kolektivního působení Duchem svatým jako Kristus při seslání Ducha svatého. Zkrátka chyběla mu Ježíšova "třicítka" a "trojka" Ježíšova s učedníky, tj. přípravný převod tělesnosti působením milosrdenstvím, prokazovaným bližním všude tam, kde bližní nepotřeboval nebo ještě nepotřeboval duchovní pozdvižení, nýbrž pouhé zdraví, nebo jinou pomoc světského rázu, pro kterýžto úkol Ježíš ustanovil právě a jedině Jidáše. Lidská vlastnost pojmenovaná Jidášem, nebyla schopna jiného poslání než toho, a proto hynula, jakmile tento úkol splnila. Objevte tu důležité upozorně­ní pro léčitele a lékaře, aby se snažili během svého pozemského života přejít na další duchovní úkoly. Mám toto upozornění uchystáno především pro paní B. K. a pro pana J. Z. Paní B. K. např. by zahynula, kdyby nemohla léčit, a pan J. Z. by byl vážně nemo­cen, kdyby jen léčil. Tomu chybí dokonce smíření s Kristem, přestože jeho sil používá.

 

 

Ježíš byl prostě člověkem první kategorie, tj. vtělením Božím, které přišlo na svět bez přičinění muže, jen tím, že se Pan­na Maria vzdala sebe. Učiní-li totéž člověk třetí kategorie, ji­miž jsme my všichni, nestane se vládcem nebo vládkyní nebes, nýbrž jen vědomě přejde do příbytku u Boha. Přece však i pro člově­ka třetí kategorie kyne ještě lepší úděl, když si buď počíná jako Eliáš nebo když má partnera, který své eliášovství za něho obětuje, jako učinil sv. Jan pod křížem. Vysvětlil jsem jinde. Pak se ale nesmí spokojit se spásou pro sebe, nýbrž musí se obětovat za dílo Spasitelovo. Pokud víme, tohle prvně dokázal Gotama Buddha. Napřed sice šel za svou osobní spásou, ale když neuspěl u žádného Mistra, založil si s několika přáteli vlastní ašram. Ale když ani tam neuspěl, učinil nepatrné gesto, odložil své předsevzetí být spasen pro sebe, čímž se ocitl v nirváně a z ní vyšel k práci pro bližního nedbaje už na sebe.

 

 

Čili opakuji: Tím druhým, který ví, nejsem já, nýbrž On, a kdokoli Ho poznal, je jím tak unešen a tak zaujat, že se od ně­ho nemůže vzdálit a musí se jím řídit. Tedy v první řadě: přesta­ne být svůj a je Jeho. Myslel jsem, že z mého psaní prolne ono přitažlivé proměnění, jako do mne vešlo po přečtení jediné věty v 17 létech. A ono se to nestalo, protože tomu nepředcházelo oněch třináct let soustavné oběti proti vlastní vůli. Mluvím zde však jen o stavu začátečního znovuzrození, o křtu vodou, v pravém slova smyslu, nejen symbolicky nebo formálně. Pak se začne rozví­jet další proces a jím je znovuzrození z Ducha. Mezi oběma těmito procesy je následování Krista. Teď už by k tomu mohla promluvit buď Martinka, nebo kterékoliv dítě připravené životem a vírou.

 

20. 3. 1991“

 

 

 

Myslím, že nikdy není dost varování před tím, abychom se sami posuzovali. A zejména tehdy ne, pokud nemáme vnitřní spojení s „Boží moudrostí“. I když je to také moudrost naše, nejsme ve stavu (a to si stále připomínejme), abychom tuto moudrost dokázali beze zbytku a chyb přenést přes svoji mysl a dát ji světu nepokroucenou. Je lepší do poslední chvíle být raději „oddělený“ než si něco namlouvat.

 

 

Jaroslav Macháček 14.8.2007