Jdi na obsah Jdi na menu
 


Prázdná nádoba

 

Obrazek
Pokračuji v citaci z knihy „Cesta ZEN“ od Alana W. Wattse v překladu a komentáři Karla Makoně:

 

 

Chápu se znovu obrazu o úseku vědomí AB na nekonečné přímce vědomí. Rozšiřování vědomí se dá znázornit rozšířením úsečky AB o další úsečku BC a další CD atd. Ale tato cesta není ještě tou pravou cestou k osvobození. Je třeba se dostat za všechny možné nástavby, i za nástavby do "zázračného", jak ukázal na svých učednících Ježíš. K tomu je třeba něčeho, čím nutno malinko poopravit nebo doplnit joginské a zen-buddhistické myšlení. Oni rádi mluví o zničení já. K tomu však nesmí dojít. Já musí být zachováno, hned řeknu proč. Napřed však poopravím jejich myšlení: já musí být jen vyprázdněno od náplně, kterou nabylo po dobu pozemského života, a dokonce v malém po dobu určitého vývojového stupně. A teď vysvětlení: Nemůže být výjimek z toho, že všechno pochází z věčnosti, ani u já. Jáství pochází rovněž z věčnosti, ale člověku se jeví jako že zmizelo, když je zbaví svého pozemského obsahu, protože lidskému vědomí není dostupný věčný základ jáství. Zen-buddhisti by si měli všimnout, že já Buddhovo nezmizelo ani se neztratilo v nirváně, nýbrž jak správně říkají, Buddha začal žít soucitným životem, čili jeho já nabylo nového obsahu, zaměnilo obsah touhy po sebespáse za touhu po spáse lidstva. Já pokračuje ve své existenci několikerým způsobem. Je-li pocit jáství přerušen spánkem nebo bezvědomím, pokračuje po spánku a po bezvědomí s nezměněným obsahem dále. Projdeme-li však určitou mírou sebezáporu, objeví se po něm se změněným obsahem, se změněnými cíli. To jsem se na minulých stránkách snažil opakovaně doložit násilnou ztrátou dosavadního obsahu já při operacích za vědomí. A totéž bych mohl doložit dalšími fyzicky nenásilnými sebezápory v pozdějších létech mého života. Lépe však než příkladu lidského je držet se příkladu Ježíšova, neboť u něho jsou obsahové přechody vždy provedeny dokonale. Tomu u nás nikdy tak není.

 

Lao-c praví, že nádoba prázdná je užitečná. A tou nádobou, dnes to už vím, je já, měl bych je psát s velkým "J", pokud mluvím jen o nádobě samé bez lidského nánosu.

 

Sotva nádobu jáství vyprázdníme jakýmkoliv druhem sebezáporu, už se začne zase zaplňovat obsahem pocházejícím převážně z úsečky vědomí AB, což je způsobeno smyslovými vjemy a činností mozku. Zenbuddhističtí mniši projevují dojemnou snahu, aby se člověk naučil vstupy do vědomí, pocházející z úsečky AB, považovat za nepravé a klamné. Viz obdobné hinduistické učení o máji. Jejich snaha je průhledně jasná, chtějí navodit schopnost rozlišovací. Nepochybuji, že jejich metodami se jim to může u některých jednotlivců podařit, ale v žádném případě se jim nemůže podařit vymazat já. Ježíš měl opět pravdu, když požadoval sebe zapřít, nikoliv sebe vymazat. I jeho smrt na kříži velmi názorně ukazuje, že nešlo při ní o zničení já. Vstává totiž jako člověk zase z mrtvých. Jinak je tomu s uvažující myslí. Ta by ve věčném životě nemohla obstát, překážela by mu. Tady si zen-buddhismus počíná brilantně, i když lze jeho metodám vytknout, že předčasné nebo uměle vyvolané zastavení úvah může vést k bezuzdnému a slepému fanatismu, a bude těžko tomu zabránit, i když se o to mistři Zenu velmi snaží. Nepřemýšlení a neuvažování by se mělo dostavit jako přirozený a nevynucený následek sebezáporu. Obrazně: Jestliže učedníci Páně opustili své rodiny a šli za Ježíšem, byl toho přirozený následek, že se mohli s Ježíšem podílet na jeho "zázračné" moci. Obrazně v malém a začátečnicky: Jestliže mě lékaři zbavili obsahu já, začal jsem "zázračně" rozeznávat, co je správné.

 

Z těchto dvou obrazů, které úmyslně stavím vedle sebe, je patrno, že je rozhodující také druh sebezáporu, a kdy k němu v lidském životě došlo. U Ježíšových učedníků šlo o dobrovolný zápor, u mne o nedobrovolný zápor, proto jsem se dostal jen do přípravné fáze učednictví (důvodů je ovšem ještě více). Domnívám se, že je tomu stejně tak u žáků Zenu. Dlouho čekají v předsíni, jak tomu bylo i u žáků mystiky. Vymyslí-li se na člověka jakákoliv metoda, ve které jsou mezery, jimž se nedá zabránit, člověk v nich zase nabaluje starý obsah, tj. i vlastní vůli, která toto nabalování podporuje. To platí také o vnitřní modlitbě. Nemodlí-li se člověk stále a soustředěně, a to je pomocí lidské vůle nemožné, čili modlí-li se z vlastní vůle, nevychází vlastně vůbec ze sebe, z obsahu svého já. Zapírá se, ale jen povrchně. Proti tomu v klášteřích Zenu znají lék. Vědí, že se žák nevydrží stále soustřeďovat nebo ani stále sedět. Proto nejen, že ho nechají občas pobíhat, nýbrž i ho mají ke tvrdé práci, za kterou se nedostává odměna. To je výborné a děje se to soustavně. Tato zásada je uplatňována i ve všech křesťanských pracovních mnišských řádech. Všimněme si při té příležitosti příkladu sv. Terezie z Avily. Nepatřila do pracovního, nýbrž do vyloženě meditativního řádu karmelitánů. Jakmile však dospěla do takové úrovně modlitby, že její plody začaly přicházet odjinud než z ní, ona říkala od Krista, tedy z věčného života, začala být vrcholně činná a její činnost jí v ničem nebránila, aby rozvíjela dále vnitřní realizaci. Co se u ní projevovalo navenek jako nezainteresovaná činnost, to se projevovalo obdobně i uvnitř ní. Už svými silami a svou vůlí nesahala po spáse, a jen proto ji dosahovala v plném rozsahu. Věděla, že byla spasena Kristem, ne mocí své vůle.

 

Zenu vadí nedůsledně uplatňovaná zkušenost, že všechno ustavičně pramení z věčného základu. Lidské vědomí by zmizelo, kdyby třeba jen na okamžik přestalo pramenit z věčného nekonečného vědomí. Řečeno obrazně: hranice úsečky AB na nekonečné přímce vědomí nemají povahu neprostupnosti zvnějšku, tj. z obou stran nekonečné přímky. Dalo by se říci obrazně, že vědomí přes tyto meze proniká z obou stran do jinak omezeného, uzavřeného lidského vědomí, daného úsečkou AB. Rozšíří-li člověk své vědomí za bod B, proniká pak nekonečné vědomí do úsečky AC ze strany C už snáze, protože také člověk vyšel vstříc po této straně nekonečnému vědomí. Tak např. živá víra, uplatňovaná skutky, přináší sebou rozšířené vědomí, takže právem mohl Ježíš říci, že kdo uvěří, spasen BUDE, nikoliv je.

 

Zenu úplně chybí zkušenost převodu hmoty propojené s dostatečnou měrou s vědomím, jak je tomu u člověka s nekonečnou existencí. Ostatně tato zkušenost je mezi lidmi velmi vzácná, ale dá se předvídat, že takovou nebude v budoucnosti, protože prostředky k tomuto převodu člověk má po ruce, ale zatím je ponechává netknuté. Tento převod se děje samovolně při velké zaujatosti člověka o věčnost, je-li tato spojena s patřičným důrazem na sebeobětování po stránce tělesné. Mám za to, že to byl specificky křesťanský přístup k věčnosti u prvních mučedníků, i když proti tomuto způsobu možno vznést vážné námitky: odevzdat své tělo Bohu nemusí mít za následek, že je Bůh převezme, není-li toto odevzdání řádně spojeno s odevzdáním sebe - já je více než tělo - a nedojde-li ve chvíli odevzdání ke klidu duše. Tento klid byl při násilné popravě těžko dosažitelný. A tak i těm nejlepším a nejodvážnějším křesťanům tato zkušenost chyběla. Šli na popravu s klidem a odhodlaností, ale např. žár ohně, na kterém byli upalováni, nebo bolest v údech, které byly zraňovány, jim připomněla tělo a vrátila je do AB, do pouhé lidské existence se vším všudy. Škoda. Mučedníci byli na samém prahu zkušenosti Henochovy. O tomto muži se praví, že tak dlouho chodil v mysli s Hospodinem, až přestal být hmotný, tedy až nemohl už zemřít fyzickou smrtí. Není ovšem žádoucí, aby se člověk naučil roztavovat svou hmotu a ucházel tak fyzické smrti, nýbrž bylo by si přát, aby vnitřně umřel dříve než umře fyzicky, neboť tato vnitřní smrt by ho přivedla k osvobození.

 

Zen právě tak jako joga podceňují rozvinutí lidského života po všech stránkách, i po stránce intelektuální. V úsečce AB mentální zpracování je u nich předčasně utlumeno. Všimněme si rozdílného jednání Ježíše vůči učedníkům, než je jednání guruů nebo mistrů Zenu. Pokud neměli ještě jiné světlo než rozum, Ježíš jim podával rozumová vysvětlení už i tím, že jim rozumově přibližoval analogie, jimiž obecně zpřístupňoval pochopení království božího. V evangeliích je záznam o tom, že jim vysvětloval podobenství. To by mistr Zenu nikdy neučinil. Proč, o tom jsme si dosti pověděli v tomto spisu. Má subjektivně platnou pravdu při východisku, které zvolil. Pak ale dojde k dále vysvětleným rozdílům v poznání. Ježíš paralelně rozvíjel "zázračné" i rozumové u svých učedníků. Měl sice velkou radost, když některý z jeho učedníků, např. Petr, bez pomoci rozumu přišel na něco, co rozum nemůže zprostředkovat, ale prozradil tím, že i v oblasti rozumu dával tomuto vládci co jeho jest, tj. upevňovat ho v mezích, do kterých patří. Nejnápadnější a pro joginy a zen-buddhisty nejméně pochopitelné bylo, že Ježíš měl své učedníky k tomu, aby dělali zázraky, a sám je hojně předváděl. Víme také, že jakmile je přestal dělat, víra učedníků odpadla jako rozvojový prostředek dále nepotřebný. U deseti ze dvanácti odpadla úplně. Nesmíme si ale myslet, že se tím zároveň ztratil všechen užitek, který učedníci získali z tak velkého rozmachu osobnosti. A totéž platí o intelektu. Z evangelia sv. Jana i z jeho Zjevení snadno usoudíme, že mu i mozek pracoval lépe než ostatním evangelistům. Ještě sv. Augustin se na sebe zlobí, že se toho více ve školách nenaučil. Postrádal intelektuální protiváhu svého vnitřního osvícení. Tato nerovnováha mezi intelektem a vnitřním poznáním byla pak velkým nedostatkem téměř všech křesťanských světců s výjimkou sv. Tomáše Akvinského a hrstky dalších. Zkráceně by se dalo říci: čím více hřiven člověk nabyl k hospodaření, tím větší odměnu za správné hospodaření s nimi dostane. Prosťáček zmůže mnoho, ale něco jiného než intelektuálně dotovaný světec. Obou je zapotřebí. Jaká šťastná volba stála u kolébky redemptoristického řádu: učený doktor Alfons z Liquori a neobyčejně prostý Gerardo Majella. Je to jeden z případů týmové práce v oblasti náboženství. Kupodivu nevjeli si do vlasů a jeden druhým neopovrhoval. Tímto řád začal mít čáku k tomu, aby se stal dokonalejším spolupracovníkem Redemptora - Spasitele.

 

Ovšem jogini jsou si dobře vědomi toho, jaké nebezpečí tkví v rozvinutí zázračných sil - siddhis, a proto je tlumí. Právě tak Ježíš věděl, jaké nebezpečí tkví v rozvinutí toho co J. A. Komenský nazval docta ignorantia - učenou nevědomostí. Proto před ní varoval. Ježíš však toto nebezpečí obešel, že vedl rozum svých žáků právě tak jako guru odvádí sadhaka, žáka od nebezpečí siddhis, že zaujme dokonale jeho obrazotvornost v oblasti jím zvolené.

 

Ještě jeden důležitý závěr bych chtěl připojit: co se nerozvine v úsečce AB, na tom se nedá v nadstavbě dále budovat. I tady platí, že kdo tam něco má, k tomu mu bude ještě přidáno. Vezměme si příklad prosťáčka nade všechny prostějšího, Josefa Kupertinského. Po svém osvícení platil rázem za nejmoudřejšího muže v Itálii své doby. Dovedl řešit jedinečným nadrozumovým způsobem problémy lidí, se kterými jednal, ale nedal dohromady ani jedno poučení obecně platné. To platí i o indických joginech, s výjimkou Patandžaliho, Šankaračaryji a hrstky dalších, kteří si také pomáhali rozvinutou intelektuální základnou.

 

Zkrátka všestranně rozvinutý lidský život i v oblasti rozumu je ničím nenahraditelnou solidní základnou pro další duchovní rozvoj. Na intelektu pak visí ještě jeden úkol, aby rozeznal subjektivně a dočasně platnou pravdu od objektivní a trvale platné pravdy. Tady by se mystici měli dát poučit od lékařů, kteří musí rozeznávat subjektivní pocit pacientů od objektivní pravdy načerpané z vědeckých pramenů, a nesmějí ani opovrhovat subjektivními stavy pacientů a jejich odezvou na průběh nemoci, ani vědeckou nadstavbou, a musí se snažit, aby obojí spojili v organický a užitečný celek. Tím se na Cestě zabrání

 

1. dlouhým stagnacím a umožní se lidem nasadit účinně a včas prostředky, vedoucí k dalším krokům kupředu;

 

2. zbytečnému zastavování i plesání nad něčím, co by se mělo přejít bez toho, že by z toho člověk "bral odměnu svou". Kolik Lotových žen (solných sloupů) už existovalo v mystice. Znám lidi, kteří dokáží civět po každém kroku.

 

Jedno ze šťastných východisek Zenu, ale i mystiky, zůstává jejich vyústění do umění. O tom bude řeč v další kapitole.

 

Konečně se dostávám k základnímu doplňku textu: Praví se tam, že toužit po spáse nemá smysl, protože už jsme Buddhové, přelož správně Spasení. Je to obdoba Ježíšova výroku "bohové jste". Ježíš však přesto, právě jako mistři Zenu, důsledně vedl ke spáse. Ani on ani mistři Zenu nejednali nesmyslně.

 

Zvolím opět nejsnazší vysvětlení tohoto rozporu, čímž neříkám, že je také nejlepší, ale je dostačující pro náš věk.

 

Nemyslete si, že Gotamu, budoucího Buddhu, mistři jogy odmítali proto, že jej chtěli dostat za jogu. Nepoznávali více, než že Gotama se pro jejich cestu a jejich vedení nehodí. To pravý guru pozná snadno, a proto si bezpečně volí žáky. Právě tak bezpečně si zvolil své žáky Ježíš, včetně zrádného Jidáše. Zvolil si jen ty, které nutně potřeboval pro ukázku Cesty, kterou naznačoval svým životem. Řekl také, že si učedníky sám nezvolil, nýbrž že je vyvolil Otec. To znamená, že věděl, jako pravý guru, nikoliv na základě úvahy, nýbrž z povědomí o své pravlasti, samovolně, koho si má vybrat. Jeho spojení s Otcem bylo vědomé a samovolné, tedy bez mezer jako dech.

 

Zabezpečil jsem si základnu vašeho pochopení, proto mohu jít skokem dál. Tyto mezery ve výkladu zásadně nevyplňuji, protože jsem si jist, že si je snadno doplníte sami. Ukazuji jen na ty body, ve kterých byste se mohli snadno mýlit.

 

Vytrhnu z kontextu života jen období od narození ke smrti. Od chvíle narození začíná období, v němž ono nenarozené, spasené v nás začíná ze sebe na dobu celého pozemského života vyzařovat všechno, co člověk potřebuje k pozemskému životu, ale nejen k tomu pozemskému životu, jak jej poznáváme, ale i k tomu, který může vést k vědomému návratu do Otcova domu, ke vnitřnímu osvobození. K tomuto potřebujeme kromě lidského těla též prázdnou nádobu svého já. Jáství právě jako sama existence člověka pochází konec konců od Boha, z věčného základu, ale nejen tak, že byla stvořena, nýbrž i tak, že je udržována ve stavu stvořeného, a to z nejvyššího důvodu proto, aby se mohla do věčného základu vrátit. Existuje v pocitu oddělenosti, aby se mohla vrátit do nerozděleného. Pozor, mluvím o existenci. Zjednodušme si pohled na ni a pojímejme ji teď jako hmotnou lidskou existenci. Tato se má vrátit do věčné existence, a proto je vybavena věčným jástvím, které v okamžiku narození člověka na svět je prázdné, ale je přes tělo, smysly, rozum, ve styku jak s hmotnou existencí člověka, tak i s hmotným časoprostorovým prostředím, se světem, vesmírem. Odtamtud se okamžitě toto já začíná naplňovat pomocí smyslových vjemů a mentálního zpracování něčím, co není věčné. Indové by řekli, že klamným a nepravým obsahem.

 

Jak jsem už napsal jinými slovy, měl jsem vzácnou příležitost, že lékaři mi při opakovaných operacích za vědomí už v předškolním věku opětovně vylévali tento nános na čistém dnu já. Dařilo se jim to také proto, že toho nánosu tam v tak útlém lidském věku nebylo ještě mnoho. Tak se stalo, že přece jen něco z toho dna bylo v mém vědomí "slyšet":

 

1. jednej správně, a pak

2. zařiď se podle schopnosti rozlišovací, co je a co není správné,

3. užij sílu, kterou k tomu máš.

 

Pochopitelně nic jsem neslyšel, ale věděl jsem více, než bych se mohl dovědět z poslechu. Lidská duše má všechny smysly a všechen rozum v jednom pohromadě.

 

Vím tedy, že takhle na dně své bytosti člověk je Bohem. Ale co je to platné, když pořád ze síly existenční, která také vyzařuje z věčné podstaty, ustavičně naplňuje své vědomí jen uvědomováním si pomíjejícího, takže za normálních okolností mu nezbývá nic jiného než věřit, že je věčnou bytostí, pokud se vůbec k této víře dostane. Za těch nenormálních okolností, do kterých mě opakovaně dostávali lékaři, člověk i bez pomoci víry se dostává k věčnému základu své existence. Mistři Zenu navozovali u svých žáků tyto nenormální okolnosti jinak než operacemi za vědomí, než vstupem na okraj smrti. Projděte si znovu jejich metody a poznáte, čeho je třeba, aby se člověk dostal do styku se spaseným nitrem. I kdybyste se však zařídili podle tohoto návodu bod za bodem, nedosáhli byste vědomého spojení s věčným životem, zbytečně byste byli zklamáni a chybně byste si mysleli, že buď mistři Zenu vedou své žáky špatně, nebo že vy jste neschopní. Nikoli. Ke zdárnému postupu je třeba vždycky dvou. Nemyslete si však, že tím druhým musí být mistr. I tuto vzácnou příležitost dovědět se, kdo tím druhým má být, jsem získal už při tom ukrutném týrání za vědomí. U mne napřed tím druhým byli lékaři. Když však se jim podařilo mě uvést do sledování zevních vlivů života schopností rozlišovací a navodit moc k uskutečnění vysledované správné cesty, nepotřeboval jsem už žádného jiného vůdce než onu snahu ustupovat od své vůle kvůli plnění správného třeba i proti vlastní vůli.

 

Přece však docházelo - a byl bych rád, kdybyste ten fakt považovali za obecný jev - ke stagnacím tehdy, když jsem dočerpal prostředky vyplývající z dosavadního poznání a jeho plnění. Pak bylo třeba nasadit nové prostředky, abych mohl jít dále. A to se mohlo stát jen za cenu vyprázdnění od dosavadního. V 17 letech a v 26 letech jsem to dělal tím primitivním způsobem, že jsem vlivem nastalé situace zavrhl všechno předešlé jako chybné a nežádoucí, a bez ohledu na sebe, tj. bez lítosti nad sebou, že jsem se mýlil a že musím začínat znovu. Např. v koncentračním táboře, pokud jsem se ještě litoval, dostával jsem ránu za ranou a tento návrat k sobě, narozenému, nevedl nikam dál. Byla to obdoba toho, co se se mnou dělo od 14 do 17 let. Rána za ranou. Až jsem se konečně přestal litovat, opustil jsem svou minulost, a tímto zvláštním způsobem oproštění od sebe narozeného, tak jak při operacích za vědomí, kdy jsem neunesl určitou přemíru bolesti, jsem se ocitl tváří v tvář znovu oné prázdné nádobě v sobě, prosím, se žádnou představou, nýbrž fakticky, protože vrstvy nánosů na dně nádoby já už byly tenké vlivem aspoň částečného vnímání nebo lomcováním s nimi už byly volnější než je běžné, ocitl jsem se snáze vždy u dna já, takže jsem odtamtud zřel na víc než při předešlém vyprázdnění.

 

Obdoba: Učedníci Páně se na začátku svého učednictví vzdali svých rodin a svého majetku, proto při smrti Ježíšově, kdy se vzdali i vlastní spásy a mistra, dospěli zase dále než k pouhému "zázračnému".

 

Důležité upozornění: Nedospěl jsem vůbec k osobnímu vedení vůdcem, protože jsem nemusel za jeho pomoci překonávat lidské představy o věčném životě, o Bohu atd. Uvědomte si jednu věc: V Genezi se praví, že člověk byl stvořen k obrazu božímu, ale chybná a úplně zvrácená tradice si vytvořila Boha k obrazu lidskému. Z tohoto obráceného pojetí Boha je třeba napřed člověka dostat. Tuto úlohu reformátora jemně zastává duchovní vůdce. Postaví se na místo Boha, i když to tak nevyjadřuje. V očích žáka však takovým je. Až se podaří žáka odpoutat od jeho vlastní vůle, učiní ho nezávislými na sobě, na vůdci. Je to mistrnné obcházení oné zvrhlé víry. Protože jsem však na žádnou lidskou představu o Bohu nevěřil - vlivem onoho "hlasu" o tom, co je správné a co je nesprávné - nebylo zapotřebí u mě odbourávat představu o Bohu. Nicméně musím říci, že jsem si ji přece jen zbudoval od svých 17 do 26 let, když jsem byl svědkem úžasného milosrdenství božího, které jsem si vykládal lidsky. A tato představa nemohla být u mne zbourána jinak než násilím. V koncentračním táboře jsem byl zprvu svědkem, že lidsky pojaté milosrdenství boží neexistuje. Upozorňuji, že nastupující automatismus (2) a prohlubující se jeho činnost samočinně, jaksi zákonitě staví proti člověku, který se zabarikádoval na určité úrovni, řadu okolností, jimiž je člověk nakonec, dopadne-li to dobře, vypáčen ze své pozice, ze svého zamrznutí, ze své stagnace. K tomu všemu není zapotřebí lidsky pojatého Boha, nýbrž jen zákonitosti, která vládne novým způsobem na jí odpovídající úrovni vědomí. Obejdu se i bez personifikací na kterékoli úrovni, např. bez lidsky pojatých andělů s lidskou tváří a s křídly.

 

Zůstává několik nevyřešených otázek, mezi něž patří tyto: Bylo by si tedy přát, aby se člověk dostal k onomu neosobnímu vedení, které začíná tím, že člověk chce jednat správně a získá schopnost se podle narůstajícího poznání řídit. Jak ale dosáhnout tohoto vedení bez tak krutého vyprazdňování, jakého jsem se dožil já, je zřejmé, že nestačí toužit po takovém vedení. Naopak taková tužba by byla jednou z největších překážek k tomu, aby se takové vedení objevilo.

 

Jak manipulovat s vůlí je jasně obsaženo v Ježíšově návodu: "Chceš-li kdo za mnou přijíti, zapři sama sebe..." Ježíš tedy radí, nabádá k dobrovolnému sebezáporu, ne vynucenému okolnostmi. A tam se dá postupovat povlovně nebo skokem. Povlovný způsob nám popisují mistři Zenu. Skokem, např. zaujetím: Mám za to, že tento druhý způsob je možný jen tehdy, je-li povlovně, postupně a soustavně připravován. Nejlépe by bylo, kdyby byl připravován tak, jak si přejí mistři Zenu, aby si připravovaný nepřál vejít do věčnosti, ale přesto dělal všechno, čím by se k tomuto vstupu mohl disponovat. Něco podobného se dělo v mém životě, a to několikrát za sebou, od tří a půl roku do sedmnácti (v tomto období jsem neměl vůbec žádný duchovní cíl) (také skok tam zažitý byl největší, klasicky příkladný). Pak od 17 do 26 (tam byl skok už podruhé dosažen ne touhou po něm, ale určitým závazným poznáním ze sedmnácti let, které mělo za následek daleko důslednější odstup od sama sebe, než jak tomu bylo v dřívějším období). Konečně od 26 do 39. O tomto období bych měl k užitku lidí říci, že teprve tehdy jsem odcházel (nikoliv odešel) od prostředku vyčleněného ze života, který byl do té doby hlavním motorem pokroku, do celého života, který se jím dodnes stává. K tomu bylo zapotřebí poznání symboliky Ježíšova života (které se dostavilo náhle a nečekaně, dokonce nechtěně, v celku při odevzdání celého života v koncentračním táboře), ale nejen toho, nýbrž bylo nutno se podle tohoto poznání zařídit. Nepodivuji se, že ke zmíněnému poznání opět došlo násilím jako k tomu prvnímu v předškolním věku. Zřejmě cesta každého člověka je poznamenána vstupem na cestu, tedy východiskem.

 

Pro šťastnou změnu východiska v 39 létech nebylo už zapotřebí násilí k dalšímu skoku, skoky se stávaly čím dál nenásilnějšími a neznatelnějšími, až přešly do samovolnosti přechodu, jako by skoků nikdy nebylo. Kámen už dávno padl do rybníka a vlny se šířily čím dále v širších kruzích, ale byly nižší až neznatelné.

 

Je možno se nenásilně a dobrovolně propojovat s věčným životem od začátku cesty? Bylo by to ideální. Ten ideál měl na mysli asi Bankei. Bylo by k tomu stejnou měrou třeba poučenosti jako poslušnosti. Čím bezprostředněji po poučení by následovala poslušnost, tím plynulejší by byl vývoj. Vizte způsob, jakým Ježíš povolával učedníky. Nejvíce se ztrácí váháním.

 

Může rozumová poučenost aspoň částečně zastoupit poučenost vzniklou sebezáporem? Poučenost bez sebezáporu je špatným příznakem, vede na scestí. Umět si pomoci rozumem a umět jej v pravý čas odložit, je uměním, které skvělým způsobem zvládla koncem svého života sv. Terezie z Avily po svém ukřižování s Ježíšem. Na počátku své cesty se poradila s rozumem, když našla u studny obrázek, na němž bylo znázorněno, jak Ježíš nabízí ženě pěti mužů věčný život. Terezie usoudila, že když byl tak milostivý k tak nehodné ženě, že bude milostivý i k ní. V této logice byla tvrdě zkoušena, až nakonec uznala, že Spasitel zůstane Spasitelem a že ho v této úloze nikdo nemůže zastat. Poklonila se této úloze doporučeními, která dala svým řádovým sestrám. Radila jim, aby vůči Kristu zaujaly stejný postoj jako Maří Magdaléna. Ta opustila svůj dosavadní způsob života rozhodným způsobem. Vrhla se Ježíšovi k nohám, přestože věděla, že si za své chování nezasluhuje jeho milosti. Kdyby se byla styděla za své hříchy, nebyla by se před ním objevila. Ona však tento svůj život Ježíši odevzdala, ať byl jakýkoli, a to beze slov, bez představy o tom, co s ní Ježíš udělá. Kdyby jí byl zavrhl, nebyla by se divila. Neočekávala prostě nic, také si nemohla nic slibovat. To je správná definice zastavení rozumu před majestátem božím. On si to zasluhuje, aby náš rozum před ním utichl a kapituloval.

 

Odevzdáme-li se Bohu, můžeme se dopustit jen jediného hříchu, který způsobí, že jsme pro něj zavrženi nebo aspoň nevyslyšeni: že mluvíme, že něco vysvětlujeme. Jaký je to nesmysl. Nemyslete si, že je těžší odevzdat se Bohu, jsme-li zatíženi hříchem, než když se cítíme čistými. Po devíti letech své vědomé cesty k Bohu jsem se cítil být tak čistým, že jsem nebyl schopen se Bohu odevzdat. Podobnou hrdost má každý, kdo si vystačí se světlem rozumu. Proti takovému člověku dovedli mistři Zenu soustavně zakročovat, ovšem jen v podmínkách klášterních. My jsme vůči takovým lidem úplně bezmocní. Nepřimějeme-li je k tomu, aby zapomněli na sebe tím, že by mířili za nějakou věcí (zaměstnáním), která by je dokonale zaměstnala a zaujala, nedočkáme se u nich žádného duchovního pokroku. Naučí-li se však tito lidé zaujatosti pro nějakou věc a vytrvají-li v tomto stavu dost dlouho, dříve nebo později vyprázdní nádobu svého já, neboť se museli pro tu věc zapírat, a pak najdou své vedení.