Jdi na obsah Jdi na menu
 


Skryté diamanty Prahy - manželé Ráčkovi

2. 4. 2010

Úvod

 

Obdržela jsem email starého známého s cennými radami k stránkám Večerní nebe, včetně žádosti upozornit na více pozitivních příkladů z oblasti duchovna. Chápu, že tento můj web, zaměřený na sekty může působit předávkování negativitou. Ovšem bohužel současná esoterika není něčím, kde bych osobně viděla příliš moc světlých stránek. Také jsem nechtěla kopírovat "antisektářskou" filozofii třeba Společnosti pana evangelického kazatele Zdeňka Vojtíška (SSSNS), který sekty kritizuje proto, aby vzápětí nabídl jako "řešení" vstup do řad jeho husitské církve.

 

Já sama nejsem členkou žádné církve a žádné náboženské nebo duchovní skupiny. Na rozdíl od přesvědčení některých kritiků mých stránek Večerní nebe se také nehraji na guru a nevedu žádnou skupinu "mých věřících". Nemám žádný předem daný program ukázat sekty ve špatném světle jen proto, abych hned nabídla svou vlastní sektu nebo církev jako náhradu, kam by nespokojenci mohli vstoupit pro záchranu své duše. Proto mi bylo dlouho proti srsti hrát se na soudce, a rozdělovat ty pravé a ty nepravé duchovní osobnosti a skupiny. Bohužel však jinak nejde: člověk který chodí s otevřenýma očima, dříve nebo později bude postaven do situace, kdy bude muset filtrovat mezi skutečnými duchovními cestami a pseudo-duchovní šaškárnou.

 

 

Musím však uznat, že paralelně se sektářskými duchovními celebritami a silně medializovanými boho-gurui, v tichosti a nevtíravě pořád působili i čistí a eticky silní jedinci, kteří duchovním tradicím přinášeli pouze dobré jméno, a díky obrovské milosti jsem tyto skryté diamanty mohla v životě poznat. O těchto však je těžší se něco dozvídat, protože ve své skromnosti nevydávali knihy, neuspořádali přednášky, necpali se do novinových článků, rozhlasu či televize. Žili nebo žijí čestným, jednoduchým, tichým životem, zatímco jejich duchovní znalosti a dojímavá lidskost žije dál ve vzpomínkách těch, které je znali. Těch lidí je jistě méně než davu který naplnil sál Lucerny při přednáškách Eduarda Tomáše. V duchovní oblasti však nezáleží na kvantitě ale na kvalitě.

 

Můj známý mě požádal, abych napsala o svých zkušenostech s manžely Ráčkovými, aby čtenáři také mohli vidět nějaký pozitivní projev duchovna. Pokusím se tedy popsat co si pamatuji, abych ukázala že ano, i duchovno může vést lidi k tomu, aby byli skutečně duchovní, byli hodnější a moudřejší než průměr, a aby navzdory silnému proudu velkolepé falešné esoteriky se drželi nadále tisíciletími vyzkoušených tradičních hodnot, včetně morálních principů.

 

Ráčkovi jsem poznala blíže díky životním těžkostem, ve kterých mi nabídli střechu nad hlavou jako jediní z duchovních lidí v Praze. Bylo to období plné bojů o denní přežití, kdy jsem po opakovaném poškození sektou manželů Tomášových nebyla schopna "vyhrabat" z těžkostí, ale staří a křehcí důchodci Ráčkovi mi nabídli pomocnou ruku abych mohla povstat.

 

Těžko to období na jejich chatě popisovat jako nějaké dění, protože v přítomnosti Ráčkových, v objetí úžasné přírody Brd, se pro mě čas vždy zastavil. Málo jsme spolu mluvili, nepatřili mezi velmi "ukecané" typy lidí. Spíše jsme společně užívali klidnou rodinnou atmosféru, naše zvířátka (měli kočku, já psa), meditativní vřelou pohodu. Já jsem v té době měla dočasnou brigádu jako pomocnice v jedné indické rodině v Praze, takže jsem několikrát týdně dojížděla k Dobříši k Ráčkovým a zpátky do Prahy, a tím utratila většinu svých skromných příjmů. Ale i tak jsem byla vděčna za ubytování v jednopatrové zahradní chatičce, v zadním pokoji pro hosty. Moje vzpomínání proto bude jen takové spontánní nahlédnutí do minulosti, ne nějaký chronologický popis doby kterou jsem s Ráčovými mohla  trávit.

 

Uvítám další texty o manželích Ráčkových od dalších lidí, které je poznali.

 

Rozpomínání se na Ráčkovi

 

Pršelo, když jsem s růží v ruce našla strohý hrob na Olšanském hřbitově. Vzpomínka na moji "adoptovanou babičku" paní Kamilku Ráčkovou znovu ožila. Měla jsem pocit, že bych ji ještě klidně našla s její oblíbenou kočičkou na stole, v Žitné či Ječné ulici (názvy těchto ulic se mi vždy pletli), ve starém a malém pavlačovém bytě čtvrté kategorie...

 

Poprvé jsem tam seděla u jejího kuchyňského stolu potaženém staromódním voskovaným ubrusem tehdy, když mě tam vzal můj tehdejší přítel (ze kterého se až později vyklubal ctitel sektářských manželů Tomášových). Mluvil mi už delší dobu o staré astroložce, ke které mě prý musí zavést. Jeho "tajný" plán byl pravděpodobně nechat si u ní vypočítat naše horoskopy, jestli se k sobě definitivně hodíme nebo ne, a také pro tento účel využít známé jasnovidnosti paní Ráčkové. Také mě však rád seznamoval s duchovně zaměřenými lidmi obecně, a naopak, rád mě "ukazoval" těmto lidem.

 

Bylo to někdy kolem roku 1992. Po té první návštěvě jsme k manželům Ráčkovým často chodívali, můj tehdejší přítel M.S. jim pomáhal, a také je odvážel každé léto na chatu u Dobříše a přivážel zpátky do Prahy. Byli jsme asi pro staré manžele Ráčkovi takovými adoptovanými vnuky, protože oni neměli děti. Paní Ráčková nám oběma udělala horoskopy, nativní a také na příštích několik let. (Některé věci které předpověděla se uskutečnili až nyní, ale prozatím všechno co v té předpovědi mám, se stalo). Sice nám neudělala klasický partnerský horoskop, ale M. S. řekla, že si mě má velmi vážit, protože jen těžko by našel tak duchovní partnerku jakou jsem (jak říkala) já. Mně zase jemně naznačila, že se trochu obává aby mě přítel jednou hluboce neranil, protože prý "v něm vidím mnohem více než v něm je", a že bych se mohla silně zklamat. To mi řekla samozřejmě jen mezi čtyřma očima a až na pozdějších setkáních, a až mnoho let později se potvrdilo, proč mě varovala… Já jsem však tehdy byla oslepena láskou, a docela skeptická co se týče pověstí o jasnovidnosti kohokoli. Její varovná slova jsem proto ignorovala. Celkově ale našemu vztahu paní Ráčková velmi fandila, viděla jsem na ni jak ji těšilo že jsme spolu.

 

(Paní Ráčková nebyla ženou typu Míly Tomášové, která naopak lidem jejich partnerské vztahy roztrhávala a přemlouvala je ke vztahu s jinými, jí vybranými členy sekty tomášovců. Míla Tomášová si zosobovala právo řídit lidem životy, a určovat, kdo jakou karmu má – případně té karmě "trochu přilepšit" -  nebo, častěji "přihoršit"…)

 

Naopak, paní Ráčková patřila ke "staré škole" duchovní tradice, kde se počítalo s tím, že už samotný fakt že se dva lidi potkali a stali se partnery a žijí spolu, vypovědělo o karmické vazbě, a nebyl důvod tuto vazbu rušit a nahrazovat novou a novými, ve jménu nějakého "hledání toho pravého nebo té pravé", zatímco zavrhnutím toho "nepravého" nebo "nepravé" by se člověk znovu karmicky zamotal. Tento tradiční pohled jógy a buddhismu se snaží řešit už nastalou prarabdha karmu (zbytkovou karmu z minulých životů), a nevytvářet nová a nová lpění, ubližování a útěk od těžkostí – tj. snaží se nevytvářet novou karmu, která by člověka ještě hlouběji vrhla do koloběhu znovuzrození, ale vyřešit tu starou. Sice otázku "jestli jsem pro něj tou pravou" můj přítel Martin této astroložce položil, paní Ráčková odpověděla, že "tím pravým partnerem pro nás je ten se kterým právě jsme".

 

Jako člověk se silnými vazbami k tibetskému buddhismu i k jogickému principu neubližování (ahimsá), paní Ráčková inspirovala zejména příkladem ale i několika málo slovy k takovému konání, abychom co nejméně komukoli ubližovali, a tudíž neburcovala lidi aby své partnery opuštěli, naopak, spíše vylepšili vztah ve kterém se už nachází. V tomto byla v přesném protikladu s Tomášovou, která věřila a hlásala, že lidem "urychluje karmu" tím že jim způsobuje utrpení dokonce ona osobně (a tuto filozofii dodnes hlásají její následovníci), včetně jejího a "morálního učení" které bylo založeno na jejím řčení "lidé přicházejí  a odcházejí". Kamilka Ráčková však v podstatě lidem nemluvila do jejich soukromí, na to byla velmi diskrétní, byli to spíše jemné náznaky a nejvíce její osobní příklad, co lidi které ji znali, inspirovali. Její vztah s panem Ráčkem byl prost patetických výroků lásky, za to ale každý pocítil dokonalou sehranost a harmonii v jejich domácnosti, kde jeden druhému dopřáli maximální prostor k tvořivé práci (pan Ráček se věnoval výrobě krásných rytin, paní Ráčková duchovním textům a astrologii).

 

M. S. však zřejmě nebyl dost zralý aby pochopil životní moudrosti tiché Kamilky Ráčkové, a místo toho se později definitivně přidal mezi žáky Míly Tomášové, která byla mediálně známější a její "učení" schvalující promiskuitu bylo pro tělesné pudy mladého muže mnohem pohodlnější. Pro paní Ráčkovou jsme však zůstali nadále oba důležití a srdečně blízcí.

 

Když pak manželé Tomášovi a jejich sekta náš partnerský vztah rozbili a zůstala jsem bez pomoci, sotva jsem zvládla každodenní přežití, a k Ráčkovým jsem nějakou dobu nechodila. Těžko bych se také byla ubránila pláči a případné žádosti o jídlo, když jsem zůstala v nekolikaměsíčním těhotenství o hladu a bezdomoví…Také jsem se bála že bych ji působila bolest, kdybych musela na její otázky ohledně událostí kolem M . S. odpovědět pravdivě. O to větší bylo moje překvapení, když mi přítel později, když jsme se znovu bez vědomí sekty tomášovců začali scházet, prozradil, že paní Ráčková v to léto, kdy mě tomášovci vyhodili těhotnou z jeho bytu, dostala mrtvici! M. S. mi to ale včas neoznámil. Dozvěděla jsem se to až tehdy, když se ledy mezi námi začali znovu na chvilku tát, ale to už paní Ráčková byla v důsledku mrtvice ochrnuta na část těla…

 

Tehdy jsem měla velmi silný pocit, že se tato tragédie udála právě proto, že Kamilka Ráčková byla hluboce otřesena tím co mi tehdejší partner provedl. Samozřejmě to je pouze subjektivní pocit, ale vzhledem k tomu že starší lidé se už těžko aklimatizují na velké změny a na ztrátu ideálů, myslím si že citlivou a dobrosrdečnou babičku Kamilku náš dramatický vynucený rozchod a snaha sekty Tomášových mě poškodit hluboce zasáhli. Jako jediná v Praze poznala i bez jediného rozhovoru na toto téma, jakými duchovními zážitky jsem prošla, a toto bylo hlavní vnitřní spojení. Byla jasnovidná, což o ní bylo všeobecně známé. Můj přítel ji sice pravděpodobně události trochu předělal, a neřekl veškerou pravdu o tom, co jsem od něj a jeho tomášovské sekty musela vytrpět, avšak oklamat jasnovidnou astroložku se mu zřejmě nepodařilo.

 

Ráčkovi jsem později přesto začala znovu navštěvovat, i když mi drásalo srdce vidět paní Ráčkovou částečně ochrnutou. Pán Ráček, sám stařeček, se oddaně staral o svou manželku, a také o psa a kočičky, které všechny nyní zůstali v jeho péči. Muselo to být pro něj náročné, tak jsem také nabídla svou pomoc, a paní Ráčková by mě do drobného bytu i byla přijala, ale pan Ráček se na cizího přistěhovalce necítil – což je v jeho věku pochopitelné. Nabídli mi však že můžu léto trávit s nimi na chatě, a tak aspoň pár měsíců mít stále přístřeší a uzdravující přírodu kolem sebe.

 

Paní Ráčková naštěstí pořád dokázala mluvit a přemýšlet. Jako někdo, kdo se pořád snažila najít ve všem špatném něco zajímavého a poučného, sledovala svůj stav s překvapením malého dítěte. Pamatuji si že mi řekla, jak to bylo zajímavé, že po mrtvici vnímala svět nějakou dobu jako dvou dimenzionální plochu…

 

Nemohla jsem je nenavštěvovat, já jsem neměla nikoho blízkého, a oni, kromě pár nadšenců pro opuštěná zvířata, jen několika zestárlých mystiků, a občasně zavítajícího M. S. také byli v podstatě opuštěni. Žili pak dál svůj tichý skrytý život v drobném bytečku v blízkosti pražského Muzea. Paní Ráčková ze mě přesto postupně vytáhla co se zhruba stalo, ale o policejním a soudním pronásledování jsem nechtěla u nich mluvit abych ji nerozrušila. Bála jsem se že by z toho šoku se její stav mohl zhoršit, ze šoku z toho co všechno zlého dokázali konat lidé, kteří sami sebe prohlašovali za duchovně osvícené. Také by ji mohlo velmi ranit, že M.S., který jim tolik pomáhal a choval se k nim jako jejich dobrodinec, dokázal ve spojení s Tomášovými udělat tolik zla a ublížení. Jenže jsem se nemohla ubránit pocitu, že paní Ráčková něco stejně tuší, a trápí se tím. Ostatně, Míla Tomášová (tehdy ještě pod jejím starým jménem) i Eduard Tomáš byli ji byli známi  z doby, kdy všichni s duchovnem začínali.

 

O tomto období píše několik současných autorů, i když o Ráčkových má každý z nich velmi málo informací:

 

" V Turnově žije Lasenicův nejpokročilejší žák a přítel Vladislav Kužel (16. 3. 1898 – 1965), který byl nejprve universalistou a pak jakýmsi externistou Horev-klubu (v letech 1938-39 se podílel na tvorbě karet Lasenicova Tarotu).V padesátých letech dával soukromé hermetické přednášky sochaři Janu Solovjevovi (*1922). Díky oběma zmiňovaným existuje dnes kniha Hovory s Lasenicem (Trigon 1993). Kužel je autorem celé řady filosoficko-hermetických Úvah o životě.

 

Někdy v této době se na českém esoterním poli angažují také theosofové, manželé Ráčkovi, z jejichž skupiny se později rekrutuje tántrik Robert Nový[85] (*1964), píšící některá svá díla pod pseudonymem Jájánanda. … Jasnovidná Kamila Ráčková (věštila např. z kávové sedliny, věnovala se i numerologii) sepisuje na začátku šedesátých let knihu Cesta sedmi vesmíry.[86]

 

Skupina nadšenců se začíná vytvářet i kolem „žáků“ Fr. Drtikola manželů Tomášových, zabývajících se mystikou Východu.

 

(zkráceno)

 

http://dcch.grimoar.cz/?Loc=detail&Cat=1&Lng=1&UID=3

 

Jiný zdroj se zmiňuje spíše o kontextu doby, kdy se zřejmě Ráčkovi začali stýkat s dalšími esoteriky:

 

"Tato skupina je mé osobě nejbližší. Manželé Ráčkovi byli teosofové, paní Kamila Ráčková byla astroložka se silnými jasnovidnými schopnostmi, pan Ráček vytváří tepané mědirytiny zdobící byty většiny esoteriků. Propojením k prvorepublikové Universalii byl dr. Kmínek, syn prvního předsedy Universalie. Měl silně negativní vztah k ženám. Vyprávěl, že Universálie vyloučila Bardona ze svých řad, který měl zájem do ní vstoupit. Věděli, že na nižších úrovních úspěšně praktikoval, ale nedůvěřovali mu, podezřívali ho z černé magie.

V současné době je ze skupiny Ráčkových nejznámější Robert Nový, publikující tantrické studie."

 

(www.esoteric.mysteria.cz  – Skupina Ráčkových – zkráceno. Pozn.: autor M. Ch. psal text ještě v době kdy pan Ráček žil.)

 

Když mluvila o Tomášových, jednou jsem se paní Ráčkové zeptala, co si o její duchovním učení myslí. Paní Ráčková nepokládala Tomášovi za osvícené, i když spolu s manželem měli respekt k Eduardovi Tomášovi, a myslím že pan Ráček měl dokonce jeho fotku na nějakém kredenci za sklem, ale to pan Ráček měl i třeba fotku Satya Sai Baby... O Míle Tomášové však paní Ráčková mluvila dost šokující věci, z doby, kdy tato Moravanka ještě byla mladá a vdávala se podruhé za Eduarda Tomáše.

 

Řekla, že Tomášová nejprve zničila svého prvního manžela, a pak se přilepila k jinému, k Eduardovi Tomášovi. Byla to silná slova, a museli popisovat skutečně silné události, protože jsme nikdy předtím ani potom neslyšela paní Kamilku mluvit o nikom negativně. Předpokládám, že paní Ráčková jejího ex-manžela mohla snad i znát (patřili zhruba do stejné generace), anebo pouze se dozvěděla od jiných známých z tehdejších duchovních kruhů. Příliš jsem se nevyptávala. Říkala to vše však s její typickou dobropřejností a bez emocí, jen jako zajímavost, přesto bylo vidět že ji tyto "poskvrny na českém duchovnu" docela kdysi mohli rozladit. Řekla mi pak i tajné informace které dnes už jen málokdo ví, protože vrstevníci Tomášových už pomřeli, a jednostranná oslavující propaganda jejích žáků vytlačila pravdivou historii. Tyto informace se týkali spojení paní Tomášové s tehdejší vládnoucí sílou a pokusu zneužití jejího vzdělání v oblasti mikrobiologie. Konkrétnější nemohu být, a ani nemá to už smysl. Jen jsem skutečně nečekala, že takové věci mohl někdo, kdo je dodnes uctíván celým národem jako etalon duchovna, vůbec konat, a to ani ve vědomí mnohých neetických činů vůči mně i jiným.

 

Dnes mě napadá, jestli paní Ráčková mě touto důvěrou nechtěla nějak přimět, abych ji řekla své zkušenosti s Mílou Tomášovou i já, že jsem byla pronásledována jí a její sektou, až do míry křivých policejních obvinění a výhrůžek o zabití, a že můj vztah s M. S. uměle roztrhli, a když jsem byla rizikově těhotná, násilně mě vyhodili z bytu M. S. - mého přítele-tomášovce  - a nechali bez přístřeší hladovět…

 

To však jsem Ráčkovým částečně prozradila až mnohem později, v to klidné a krásné léto, kdy mě pozvali bydlet na svou malou zahradní chatičku u Dobříše. To léto, které bylo poslední možností trávit delší dobu s těmito zajímavými a milými lidmi.

 

Charakteristika Ráčkových a vzpomínky na bydlení u nich

 

Paní Kamila Ráčková byla drobná dáma asi sedmdesát let stará, vlasy měla za mládí zřejmě blonďaté, v tomto věku už sněhobílé, a nosila je zapletené a upevněné nahoru kolem hlavy do drdolu v ruském stylu. Měla světlé oči. Obyčejná pohádková babička, ale její výraz tváře skrýval velkou moudrost. Její vlastní horoskop byl extrémně zajímavý se silnými vlivy, také se narodila ve znamení Raka a měla i ascendent v Raku. Na sobě vždy měla velmi chudé stařecké oblečení, a z jejich skromného bytu jsem také měla pocit že tento manželský pár musí mít docela nízký důchod. Asi nikdy nepatřili mezi bohaté lidi, ale žádná návštěva nezůstala bez nabídky čaje nebo kávy. Většina nábytku byla ručně vyrobena nebo upravena, předpokládám panem Ráčkem, který měl své "království" v jediném zadním pokojíčku, který přetvořil na dílnu a galerii v jednom. Vyráběl totiž krásné měděné rytiny, které se dodnes nachází v mnoha pražských domácnostech – za tyto většinou od chudších lidí nepřijal  peníze. Pokud si pamatuji, byt byl přeplněný, nejen uměleckými díly, ale i knihami a různými spisy a papíry. V kuchyni v rohu byl větší obraz tibetského Paláce Potala, ke kterému se ještě vrátím. Jinak byt byl plný nejen rytin s egyptskými, indickými a křesťanskými symboly, ale tu a tam byla nějaká fotka i indického světce nebo třeba Ježíše…

 

Paní Ráčková se zabývala nejen astrologií, ale vyznala se v duchovních učeních různých kultur. Jako skoro každý kdo se začátkem dvacátého století zajímal o duchovní nauky, i ona prošla spiritismem, který však později (stejně jako Gustav Meyrink nebo Karel Weinfurter) sama nedoporučovala. I teosofie ji určitě silně ovlivnila, ale osobně si nemyslím že by u toho zůstala. Podle Jiřího Vacka (kniha "Jak jsem hledal Boha a našel sebe, X. díl") v mladším věku na psacím stroji usilovně opisovala tehdy dostupnou duchovní literaturu, aby k ní tak umožnila i jiným lidem přístup. Oba Ráčkovi věřili v Boha a řídili se touto vírou denno-denně. V době kdy Ráčkovi mi poskytli azyl na své chatě, měla jsem trochu příležitostí se více vyptávat na jejich minulost, ale Ráčkovi neradi mluvili o sobě, a tak mám jen pár informací o jejich životě předtím než jsem je potkala. Z toho si pamatuji, že paní Ráčková se živila jako zdravotní sestra, a pan Ráček pracoval na jeřábu. Byla to docela zvláštní představa, když si pomyslím že někdo kdo denně omýval pacienty a třeba jim píchal injekce, po večerech počítal složité matematické funkce; a někdo, kdo seděl na jeřábu a musel jednat s drsnými dělníky, po večerech vytvářel krásné jemné rytiny s mystickou tematikou....

 

V době, kdy se astrologií zabývala paní Ráčková, ještě počítače nebyli tak běžné, a tak nemohla použít žádný astrologický program. Jednou jsem k ní zavedla Andreu N., která studovala matematiku na vysoké škole a jejím koníčkem byla astrologie. Říkala, že paní Ráčková začala počítat nějakou náročnou matematickou funkci čistě v hlavě, kterou údajně je možné vypočítat až po delší době a i dobrý matematik potřebuje k tomu použít papír a tužku nebo kalkulačku. Bohužel si nepamatuji, o jakou funkci šlo, ale Andrea říkala, že ještě neslyšela o člověku který by toto dokázal vypočítat v hlavě. Avšak mnoho lidí žaslo nad intelektuálnými schopnostmi této paní, které stačilo říct kdy se člověk narodil, a bez toho že by musela kontrolovat efemeridy atd. začala říkat jak které planety právě stály v tu dobu na nebi. Pamatuji si, že z data mého narození v hlavě vypočítala jaký to byl den v týdnu - a uhodla.

 

Jednou jsem se zeptala paní Ráčkové, jestli neměli a nechtěli nikdy dítě. Byla jsem tehdy mladá, tak kolem těchto otázek se mi točilo vědomí, i kvůli tehdy nedávnému potratu.... Říkala že ano, ale že děti prostě neměli (myslím že se dali dohromady až v pozdějším věku). Prý touha po dítěti v ní byla, ale v pozdějším věku to prý vyhasne, a už ženu netrápí. Ale právě protože paní Ráčková znala lidské city, nepohrdala mými tehdy čerstvě poraněnými mateřskými pudy. Projevila silnou lítost když se v pozdějších letech  dozvěděla co se mi stalo od Tomášových a mého přítele, a že jsem evidentně kvůli tomu co mi působili potratila. Její soucit mě dojímal až k slzám, protože jsem si už v této zemi nějak odvykla od hodných lidí z kruhů duchovních osobností.  Duchovnost Ráčkových se projevovala jinak než to co jsem bolestně poznala u českých esoteriků té doby. Z Ráčkových vyzařovala nepohnutelná morální pevnost a zároveň vřelá láska a soucit s každým člověkem i zvířetem. To byl základ, ze kterého jsem při svém duchovním vývoji vycházela i já, když jsem na Slovensku začala s jógou. Tento stejný přístup nás vzájemně spojoval, a cítila jsem se u nich bezpečně, jako kdybych byla u svých vlastních prarodičů.

 

Oba Ráčkovi milovali zvířata, a byli takovým soukromým útulkem pro všechny zatoulané kočky a psy z okolí. Zvířata u nich měli vždy to nejlepší jídlo a královské zacházení. Úplně si už nepamatuji kolik jich bylo, ale minimálně tam byl pořád kolem nich jeden pes a dvě kočky. Jak už starší lidi často, ke svým miláčkům velmi přirostli. Když mě pozvali k sobě trávit léto na chatce u Dobříše, já jsem měla malé štěňátko křížence dobrmana, kterého jsem si zdarma pořídila když mi tomášovci vyhrožovali zabitím, aby mě hlídal když trochu vyroste. Paní Ráčková už byla po mrtvici, přesto však přítomnost veselého pejska ji úplně probrala, hrála si s ním, rozmazlovala, a prosila mě ať mu dovolím vyskočit na postel... Ráčkovi se velmi starali aby můj pes měl co jíst, měkkou podložku na spaní, aby neprochladil atd. I když přítomnost cizího psa na většinu dne odehnala z domu jejich oblíbenou kočku, což mě moc mrzelo, přesto mě nevyhnali, jak tolik jiných lidí by to udělalo. Pan Ráček byl celé dny zarmoucený, protože na té kočičce nějak citově visel, ale paní Ráčková ho uklidňovala že ona se vrátí. Kočka si pak na pach mého psa postupně zvykla a začala se vracet.

 

Jednou jsem už neměla peníze na vlak, abych mohla odjet do Prahy za prací v té indické rodině. Ta práce tam mě fyzicky vyčerpávala, byl to náročný úklid, praní, žehlení… Nedali mi najíst, a tak jsem pracovala hladová, a také neplatili po každém dni, ale jen jednou za týden a velmi málo. Byla jsem zoufalá jak se do Prahy dostanu, neměla jsem žádný jiný příjem, ale absolutně jsem neměla odvahu požádat tyto chudé důchodce o pomoc. Už tak mi tolik pomohli poskytnutím střechy nad hlavou, nedokázala jsem je o nic víc požádat… Pan Ráček si ale asi nějak zaznamenal ve které dny jsem jezdila pracovat do Prahy, a když ten den jsem nejela, hned se zeptal jestli je všechno v pořádku, ještě předtím než by mi vlak odjel. Vytáhl ze mě, že nemám na cestu do Prahy, protože mi ještě nedali plat. Společně pak s paní Ráčkovou nabídli, že mi cestu zaplatí. Bylo to málo, v té době (v devadesátých letech) byli vlaky relativně levné. Nějakých asi dvacet korun či podobně. Ale já jsem neměla nic. Tak mi Ráčkovi pomohli, abych mohla odjet a znovu si vydělat nějaké další peníze.

 

Na chatu jsem se často dostávala až k večeru, cesta od nádraží byla několik kilometrů. S Ráčkovými jsme se takto většinou minuli, a tak neměli možnost se dozvědět ani to že třeba hladovím. Práce pomocnice v domácnosti mi nestačila na pokrytí všech potřeb, a musela jsem také živit štěňátko. Ráčkovým jsem se radši v těchto dobách vyhýbala, abych lépe odolala pokušení je požádat o jídlo, kdybych je náhodou uviděla jíst. Zůstávala jsem déle v zadním pokojíčku (měl zadní vchod, oddělený od jejich místnosti), a také jsem chodila do přírody. Jim se však zřejmě toto chování nějak nepozdávalo, a pan Ráček za mnou přišel ať přijdu k nim jednou konečně i "na pokec". Bylo to velmi nepříjemné, protože měli oběd. Nějak se zeptali co mám k obědu já. Neměla jsem nic. Pan Ráček, jak byl to uzavřený a na povrchu chladný pán, byl dojat a okamžitě mi nabídl z obědu který uvařil sám. Paní Kamilka totiž už nemohla chodit, stát a dělat běžné činnosti, tak vařil už jen pan Ráček. Říkal že mu chvíli trvalo než se naučil, ale že pak si zvykl a paní Ráčková ho chválila za jeho kuchařské umění. Bylo těžké to odmítnout, oni prostě i beze slov věděli, vycítili, v jaké je člověk situaci, jaké má trápení. Dodnes si pamatuji tu úžasnou chuť nejlepší svíčkové na světě, kterou pan Ráček v ten den uvařil!

 

Tyto moje vzpomínky asi neuspokojí hledače úžasných mystických zážitků, protože na první pohled asi působí banálně. Vypovídají spíše o lidských hodnotách Ráčkových, o jejich soucitu, intelektuální moudrosti a lásce k lidem i zvířatům. Co jiného však přece mělo duchovno tradičně za cíl? Jaký jiný smysl duchovní nauky mají, než z hodných lidí dělat lepší, z moudrých dělat moudřejší, a zvyšovat jejich soucit se všemi živými tvory? Pro mně byli Ráčkovi nejsilnějšími duchovními osobnostmi které jsem v Praze poznala, protože byli příkladem toho, k jakému chování, cítění a myšlení vede skutečná a čistá duchovní aktivita. V době kdy mě pseudoduchovní tomášovci existenčně poškodili a pak pronásledovali, a jako sirotek jsem neměla nikde zastání a oporu, staří, chudí a nemocní Ráčkovi mi poskytli zázemí, byli mi prarodiči s vřelým zájmem o moje dobro, navrátili mi víru v lidskost.

 

U mnoha jiných českých duchovních osobností jsem zažila jen velká slova, patetické přednášky, mnoho psaní a řečnění o Bohu a všeobjímající lásce atd. – a přitom jejich vlastní činy byli neetické nebo až kriminální. Ráčkovi neřečnili, neupozorňovali veřejnost že byli osvíceni, vyvolení nebo reinkarnacemi toho či tamtoho… Žili svůj tichý a skromný život ve spontánním souladu s duchovnými principy Desatera, Jam a Nijam i buddhistických etických pravidel. Ne že by jejich mystický život byl prázdný, spíše naopak. Jen to nepokládali za něco, co se musí nutně rozkřiknout do ulic anebo vypsat do samooslavujících autobiografií či natočit pro televizi. Ani minulé životy u nich nebyli velkou neznámou. Přesto své zkušenosti prozradili jen několika málo lidem, a vůbec ne za účelem sebevyzdvihování, jak to tak dobře známe ze "školy" Tomášových. Když jsem se jednou zasněně zadívala na starou fotku paláce Potala v Tibetu u Ráčkových, tak jsem se zeptala paní Kamilky, proč to má na stěně, jestli má nějaký vztah k buddhismu. "Ale…to jen pro vzpomínku, protože si pamatuji jak jsem Potalu stavěla". O moc více jsem z ní už vytáhnout na toto téma nedokázala, odvedla téma rozhovoru jinam …

 

P. S.

V Čechách existuje ještě několik málo lidí, které Ráčkovi znali a trávili s nimi čas. Bylo by hezké moje zkušenosti doplnit zkušenostmi těchto lidí. Známý aktér na poli duchovna  Robert Nový trávil kdysi, podobně jako já, nějakou dobu na chatě u Ráčkových a dlouho s nimi udržoval bližší kontakt. Když o něm přede mnou mluvili, cítila jsem jejich silnou lásku, jako mají rodiče ke svému (marnotratnému) synovi. Pan Ráček byl k Robertovi kritický, protože jeho tendence k sexuálním excesům pokládal (myslím právem) za určitý duchovní úpadek, stejně jako jeho určitou vytahovačnost. Paní Ráčková byla shovívavější, a jako hodná babička, výstřely Roberta omlouvala, a pořád v něm viděla nevyhasínající duchovní talent a potenciál. Robert Nový o Ráčkových občas mluvil na přednáškách, a napsal údajně text sepsaný poprvé paní Kamilkou, "Cesta sedmi vesmíry". Do jaké míry byla autorkou tohoto textu samotná paní Ráčková, sama nemohu posoudit. Toto téma mezi námi nepadlo.

 

Ráčkovi dobře znal i Jiří Vacek, učitel átmavičáry a autor mnoha knih o józe. Když paní Ráčková zjistila co mi provedli Tomášovi, posílala mě meditovat právě do skupiny Jiřího  Vacka a doporučila jej jako čestného a morálně silného učitele jógy. Já jsem však tehdy díky Tomášovým byla tak už znechucena všemi duchovními skupinami, že jsem neměla motivaci tohoto pána vyhledat. Jiří Vacek se Ráčkovými dobře znal a občas ve svých knihách na ně vzpomíná.