Terezie z Lisieux
Pro mne je Terezka velkou živoucí inspirací, v dobách životních otřesů se mi její život stal živoucí inspirací a dodávající sílu. Tak si zde dovolím uvést pár citací, které mne nejvíce oslobily. Zdroj je uveden. Rudolf Stertenbrink – Jen láska
(zulu - 31. 03. 2008 13:14)
Celé to začíná úvodem slovy indického filozofa náboženství G.Singha: „Jednoho dne jsem seděl na břehu řeky. Vytáhl jsem z vody okrouhlý tvrdý kámen a rozbil jsme ho. Vnitřek byl úplně suchý. Tento kámen dlouho ležel ve vodě, ale do něho nepronikla. Tak podobně je s lidmi v Evropě. Staletí jsou obeplavováni
křesťanstvím, ponoření do jeho požehnání. Žijí v křesťanství, ale křesťanství do nich neproniklo, nežije v nich. Vina není v křesťanství, ale v tvrdosti srdcí. A tak se nedivím, že mnozí lidé nedokáží pochopit, kdo je Kristus.“
Terezie učí jen to, co sama vyzkoušela ve vlastním životě. Její učení je její život. Tím, že nejdříve sama jde po cestě, kterou učí, stává se věrohodným ukazatelem a její cesta skutečnou životní cestou. Učí nás jak kráčet po „Malé cestě“.
Nikdy nestudovala teologii, nehlásá žádné abstraktní pojmy o Bohu. Takových je v teologii dost. Že Bůh je absolutní bytí, může být důležité tvrzení. Ale co dá člověku, který se ptá na smysl svého života, který víc nerozumí sobě samému, neví si poradit s vlastním životem, nedokáže se zbavit stínu svojí viny? „Že Bůh je existence … co to znamená pro mne, tkanivo ontologických a morálních chyb, pro mne, smrtí ohrožovanou, závratí z nicoty trápenou bytost?
Terezka svým životem prokázala určité zásady, řešící tyto otázky jednou pro vždy, jsou to celkem jednoduché záležitosti.
1) Bůh žebrá o naší lásku, je naším skutečným „neporovnatelným“ Otcem, je laskavější než naše matka, je naším jediným přítelem, který nás může chápat v plné šíři a hloubce, je skutečným naplněním života, stačí se jen oddat a úplně se mu odevzdat, všechno od něho pochází, je láskou samou.
„Poznat ho, jak on poznává sebe samého, a tím se stát bohem (Armijon). Jaký to cíl! Jak velká musí být naše duše.
2) Klíčem Božího tajemství je milosrdenství, jeho láska nezná hranice a přivede do světla i toho, kdo tápe v největší tmě. Pro každý hřích existuje milosrdenství.
„Král při honu naháněl bílého zajíce. Psy ho už dobíhali. V tom okamžiku zajíc, v přesvědčení, že je ztracený, prudce se otočil a skočil lovci přímo do náručí. Lovce ohromila tak velká důvěra a od té doby se od bílého zajíce nechtěl odloučit. Sám ho krmil a chránil ho. Stejně tak, se bude Bůh chovat k nám, když pronásledovaní spravedlností – znázorněnou smečkou psů – budeme hledat útočiště v náručí našeho Soudce. Jak Ježíš řekl o Magdaléně, že víc miluje ten, komu se víc odpustilo, tak tím víc to platí o tom, komu hříchy odpustil už dopředu.
Proto i jiných je třeba vždy posuzovat s láskou. Když si hájíte svoje právo a dožadujete se spravedlnosti, nekřivdíte bližnímu, ale sobě. Není to škoda?“
Bůh neodplácí stejné stejným, není Bohem spravedlnosti, ale Bohem milosrdné lásky. Bezhraničnost Boží lásky byla pro Terezu jednou motivací celého jejího myšlení a života."
"Jsme větší než celý vesmír. Jednoho dne budeme i my mít božské bytí. Jaké spojení, jaká budoucnost!
Být zapomenutý – zdá se mi, že to ho bolí nejvíce.
3) Na velké milosti v životě se nezapomíná – Pohled na vlastní minulost je pro Terezii důležitou cestou k zážitku Boha. Uvědomuje si, s jak jistou rukou ji po celý čas vedl a kolik znaků jeho pomocné blízkosti směla přijmout. Přitom s úžasem objevuje, že Boží láska v jediném krátkém okamžiku dokáže to, co se jí nepodařilo za mnohé roky. Protože si po celý život uvědomuje, že na ní není nic, co by mohlo upoutat Boží lásku, na konci svého krátkého pozemského bytí vyhlásí. „Všechno je milost!“. Do těchto třech slov vkládá „celou svojí zkušenost, celé svoje učení a celý svůj vnitřní postoj.
Bůh mrhá svými největšími poklady a dává nám jich zadarmo.
4) Zkušenost vlastní bezvýznamnosti před Boží velikostí a láskou – poznání Boha a poznání sebe není možné navzájem oddělovat. Uskutečňují se současně. Lidé s hlubokým poznáním Boha stále pociťují protiklad: Uchvácení nekonečnou Boží velikostí, zároveň se leknou vlastní nepatrnosti. Zkušenost vlastní nepatrnosti před Bohem hluboko poznamenalo Terezčino sebechápání. Jeví se to v mnohých obrazech. Chápe se například jako zrnko písku nikde na okraji cesty, jako lopata, kterou je možné kamkoliv odhodit, jako zmoklé ptáče, které z vlastní síly nemůže vzlétnout. Ale nic nenaznačuje její vztah k Bohu tak hluboko, jako obraz dítěte, které nic nečeká od sebe, ale všechno očekává shora. Obraz dítěte představuje celý její náboženský svět.
„Je třeba Bohu povědět: Velmi přesně vím, že nikdy nebudu hodná toho v co doufám. Ale vztahuji k Tobě ruce, jako malá žebračka a jsem si jistá, že mne ve všem vyslyšíš, neboť jsi nesmírně dobrý.
Na otázku, co rozumí slovy „zůstat před Bohem malým dítětem“ odpověděla: Znamená to uznat vlastní bezvýznamnosti, všechno očekávat od Boha, tak jako malé dítě všechno očekává od otce. Znamená to nedělat si z ničeho starosti, neshromažďovat nijaké mimořádné zásluhy. Dokonce chudobní lidé dají dítěti všechno to, co potřebuje. Ale když dospěje, otec mu poví: Jdi pracovat, už se můžeš sám postarat o živobytí. Abych nemusela takové něco slyšet, nechtěla jsem být větší, protože jsem se cítila neschopná sama si zasloužit život, věčný život. Proto jsem vždy zůstala maličká a nedělám nic jiné, než trhám kvítka, kvítka lásky a oběti, a nabízím je Bohu, abych mu udělala radost. Zůstat malým kromě toho znamená nepřipisovat si cnosti, které praktikujeme, jako kdybychom se pokládali něčeho schopní, ale uznat, že Bůh vkládá toto bohatství do rukou svého malého dítěte, aby s ním posloužil, když ho potřebuje. Ale vždy to zůstává Božím bohatstvím. A nakonec to znamená nedat se znechutit svými chybami, neboť děti často padají, ale jsou příliš malé na to, aby se těžko zranili.
Její pokrevní sestra Celina vypráví: „Úplně znechucená a vnitřně ještě rozrušená z jistého boje, který jsem pokládala za prohraný, vyhledala jsem jí a řekla: Tentokrát je to nemožné. Nezvládnu to! To mne nepřekvapuje odpověděla mi. My jsme příliš malí na to, abychom se povznesli nad těžkosti. Musíme se prosmyknout pod ně. Prosmyknout se pod věci znamená nevěnovat jim příliš velkou pozornost, nedat se jimi pomýlit."
"Bůh nás volá, abychom se k němu pozdvihli výtahem lásky a ne vystupovali po namáhavých schodech strachu.“
5) Pokora je pravda – S. Augustin takto vysvětluje a zdůvodňuje toto všeobecné přesvědčení „Jestli chceš být velkým, začni s tím nejmenším. Pokud plánuješ postavit vysokou budovu, postarej se nejdřív o hluboký základ. Hotová stavba se vypíná do výšky, do hloubky však musí sestoupit ten, kdo kope základy. A tak každou budovu, dříve než vyroste do výšky, třeba stavět do hloubky.
Tím že Tereza byla stále menší, přerostla samu sebe.
„Myslím, že zřeknutím se pláště znamená vzdát se svého posledního práva. Znamená to považovat se za služku. Bez pláště se lehčeji kráčí i běží.
Nikdy nehledejme to, co se očím tvorů jeví velké. Jediné co nevzbuzuje závist, je poslední místo. Jen to je svobodné od malichernosti a zármutku ducha. Pokládejme se za malé duše, které Bůh musí v každém okamžiku podpírat.
Hej, stačí ponížit se a s láskou snášet svoje nedokonalosti. V tom spočívá pravá svatost! Chyťme se za ruce a pospíchejme na poslední místo. Nikdo s námi nebude o ně soupeřit.“
Namísto abychom se s farizeji cpali dopředu, s důvěrou opakujme pokornou modlitbu celníka.
Pokora nespočívá s myšlenkách a nebo v přiznání, že jsme plní chyb ale v tom, že jsme šťastni, když si jiní myslí to jisté a dokonce to vysloví. Ponížení má posílit. Bůh pozná Vaše úmysly.
6) Pravda vždy zvítězí – sv. Tereza milovala pravdu.
„Hovořím plnou pravdu. Kdo se jí nechce dozvědět, ať ke mne nechodí.
Bůh mi ukazuje pravdu, velmi jasně cítím, že vše pochází od něho. My se Ježíše nezeptáme jako Pilát: „Co je pravda?“ My vlastnímu pravdu. My přechováváme Ježíše v našich srdcích.
Mohu se živit jenom pravdou. Proto jsem nikdy netoužila po vidinách. Na zemi není možné vidět andělů tak, jací jsou ve skutečnosti. Raději počkám na to po smrti. Až v nebi uvidíme ve všech věcech plnou pravdu. Na zemi existuje ještě i ve Svatém písmu tmavá a nepřehledná stana. Zarmucuje mne, když vidím ty rozdílné překlady.
Pravda vždy vítězí.
7) Bohatství neučiní nikoho šťastným – štěstí není venku, ale v našem vlastním nejhlubším nitru.
„Velmi zřetelně jsem zakusila, že radost není ve věcech, které nás obklopují. Je v nejhlubším nitru duše. Můžeme jí vlastnit jak ve vězení, tak i v paláci. Třeba si přiznat, že zůstaneme stále ubozí a slabí. A to je těžké. Musíme své malé nic ztratit v jeho nekonečném Vše a myslet jen na Vše, které je jediné hodné lásky. Existuje jen jeden prostředek, jak přinutit Boha, aby nás v ničem soudil: předstoupit před něho s prázdnýma rukama.“
Až nám nezbude nic, odevzdejme mu toto NIC."
„Děláte si starosti o budoucnost, jako kdyby jste ji Vy určovali. Teď chápu Váš vnitřní nepokoj. Celý čas si říkáte: Bože můj, co asi vyjde z mých rukou? Každý se takto pokouší prozkoumat budoucnost. To je všeobecná cesta. Jen „chudí duchem“ to nedělají. Jsem chudobná, ale Bůh mi dává všechno v té míře, v jaké potřebuji.
Nemám žádné skutky! Nebude mi tedy moci odplatit podle mých skutků. Odplatí mi podle svých vlastních skutků. Nemám se o co opřít, o žádný skutek, abych měla si věřila. Ale tato ubohost byla pro mne pravým světlem, skutečnou milostí. Člověk pociťuje hluboký pokoj, když je chudobný a může stavět jenom na Bohu.
Všeho jsem se zřekla! Lehko se mi běží. Nemám nic, jenom jediné bohatství: žít z lásky.“
8) Jednodušší lidé nepotřebují složité prostředky – povím Bohu celkem jednoduše to, co mu chci říci, bez pěkných frází, a vždy mi rozumí. Bůh se nikdy neunaví poslouchat mě, když mu celkem jednoduše vyprávím o svých starostech a radostech, jako kdyby je nepoznal.
„Ježíš nepotřebuje ani nepotřebuje ani naše pěkné myšlenky, ani naše pozoruhodné skutky. Pokud chce myšlenky plné obdivu, má na to svých andělů, svoje legie nebeských duchů, jejichž učenost nekonečně přesahuje učenost největšího génia naší smutné země. Ježíš teda nepřišel na zem hledat ducha a talenty. Udělal se polním květem, aby nám ukázal, jak velmi miluje jednoduchost.“
9) Lidské Nic přitahuje Boží lásku – čím víc Tereza objevuje svojí malou cestu a kráčí po ní, tím rozhodněji se odvrací od všech knih a duchovních učitelů. Od 18 let je jejím Mistrem jen Ježíš. Bez hluku slov jí poví víc, jak všichni teologové, ze kterých jí bolí hlava. Tím, že žije pravdu, harmonizuje svůj život s Ježíšovým učením a učí se tak stále hlouběji chápat vědu lásky. Poučovaná jen Ježíšem, dosahuje vnitřní svobody, na základě které si dovoluje překvapivé samostatné posudky o velkých postavách tradice, nezalekne se autority a každou přirozeně a bez předsudků měří podle Božího slova, které považuje za jedinou nejvyšší autoritu.
„Chápu a vím ze zkušenosti, že „království Boží je mezi námi“. Ježíš nepotřebuje na poučování lidí ani knihy, ani učitele. On, Učitel všech učitelů, vyučuje bez hluku slov. Nikdy jsem ho neslyšela hovořit, ale cítím, že je ve mně. V každém okamžiku mne vede, a vnuká mi, co mám říct nebo dělat. Právě v tomto okamžiku, když to potřebuji, objevuji záblesky světla, které sem nikdy předtím neviděla. Většinou nejsou nejhojnější v době mých rozjímání, ale spíš během mé denní práce. Učí mne tajně. Bez toho, aby se mi ukázal, abych slyšela jeho hlas. Obyčejně dává svoje světlo postupně. Jak velmi se příčí Ježíšovo učení citovým reakcím lidské přirozenosti! Bez jeho milosti by bylo nejen nemožné činit podle něho, ale i ho jen pochopit."
10) Pozemská slova nedokáží vyjádřit tajemství nebe – jsou věci, které ztratí svoji vůni, pokud se dostanou na vzduch. Jsou myšlenky duše, které se nedají přeložit do pozemské řeči, aby přitom neztratily svůj hluboký a nebeský smysl. Jsou věci, které srdce cítí, ale které slovo, ba ani myšlenka nedokáže ani přibližně vyjádřit. Jak hovořit o věcech, které samotná myšlenka sotva dokáže vyjádřit, o hloubkách v nejtajnějších zákoutích duše!
„Život je velmi tajuplný. Nic nevíme …
Hej, naše srdce už tuší, co nemůže pochopit, nebo někdy nemáme přiměřené myšlenky na vyjádření toho „nevím co“, které pociťujeme v naší duši.
V krajině vyhnanství slova nedokáží vyjádřit všechny záchvěvy duše. Potřebovali bychom jinou řeč než naší pozemskou.
11) O nevyhnutelnosti mlčení – mlčela, aby mohla slyšet toho Boha, který učí bez hluku slov. Hluboké mlčení bylo pro ní cestou k vnitřnímu pokoji.
„Mlčení je jediná řeč, která Vám může povědět, co se odehrává v mém nitru.
Ó šťastné mlčení, které dává duši tolik pokoje! Často jen mlčením dokáži vyjádřit svoji modlitbu.“
12) Vysvobození z labyrintu vlastního já – oddanost znamená vzdát se sebe. Ježíš nežádá žádné velké skutky, jen oddanost a vděčnost.
„Už dávno si Ježíš a ubohá malá Tereza podívali do očí a porozuměli si … Toho dne to už nebyl pohled, ale splynutí. Už nebyli dva. Tereza zmizela jako kapka vody v hloubce oceánu. Zůstal jenom Ježíš. On byl Pán, Král. Copak ho Tereza neprosila, aby jí vzal svobodu? Neboť svoboda jí naháněla strach. Cítila se tak slabá, tak křehká, že se navždy chtěla spojit s božskou silou!“
13) Důvěra činí zázraky – důvěra Terezy rostla díky lidským překážkám. Současně s lidským odporem rostla její důvěra v Boží moc. Šťastná a užaslá zkusila jak zvláštní jsou cesty Boží prozřetelnosti a jak dokáží vyvést z rovnováhy naší logiku.
„Co Ježíše uráží, co ho hluboko ranní, je nedostatek důvěry. Každé ráno přineslo nové zklamání, ale mojí vírou to neotřáslo. Prosila jsem Ježíše, aby roztrhal moje pouta. Roztrhal jich, ale úplně jinak, než sem očekávala. Zachovejte si Vaši důvěru. Není možné, aby Bůh na ní neodpovídal, neboť jeho dary jsou vždy úměrné naší důvěře. Důvěra dělá zázraky. Budoucnost mne neznepokojuje. Jsem si jistá, že Bůh uskuteční svojí vůli. To je jediná milost, o kterou prosím. Netřeba být královštějští než král. Myslím si, že my, kteří kráčíme po cestě lásky, neměli bychom myslet na bolesti, které nás v budoucnosti mohou potkat. To by byl nedostatek důvěry a zároveň se míchání do Božích záměrů. Kdyby se Bůh o vše nestaral, nevěděla bych, jak si mám počínat. Ale já mu tak velmi věřím, že mi jednoduše musí pomoct. Vše vkládám do jeho rukou. Nesmíme plakat jako Ti, co nemají naději.“
"14) Důvěra i přes slabosti a viny – díky své pokoře Tereza poznává a s radostí přijímá svojí bezmocnost, slabost a vinu. Tak si ustavičně uvědomuje, že je ničím. Jeden láskyplný pohled na Ježíše a poznání vlastní bídy vše napraví.
„Proč se lekat, že nezvládnu nést tento kříž bez slabosti? Ježíš cestou na Kalvárii třikrát padl. A ty, ubohé malé dítě, nepodobala by jsi se svému snoubencovi, kdyby jsi nechtěla stokrát padnout, když je třeba, abys mu dokázala svojí lásku tím, že vstaneš s větší odhodlaností jako před pádem!
Bůh obyčejně dopustí, abychom trpěli na ty jisté slabosti, které se nám nelíbí na jiných – zapomnětlivost, neúmyslnou nedbalost, únavu … Potom je celkem přirozené, že promineme chyby, od kterých jsme sami upadli.“
Terezie jako Johanka z Arcu v divadelní hře
(zulu - 31. 03. 2008 13:30)
Ještě mne velmi inspiruje sestra sv. Terezie z Lisieux
Leonie Martinová.
tak si zde dovolím zkopírovat příběh jejího života - zdroj časopis Karmel 4/2006
"Je-li člověk problémový jako dítě, pak velmi pravděpodobně bude mít problémový život i jako dospělý. Toto problémové dítě se jmenuje Leonie Martinová. Více je známa její rodná sestra, Sv. Tarezie od Dítěte Ježíše.
Svatá Terezka z Lisieux je velká světice, zato Leonie byla pro svou rodinu velkým problémem. Rodiče nebyli s to najít žádný způsob, jak ji usměrnit - ať už zkoušeli být přísní nebo shovívaví. Ostatní čtyři dcery byly pro rodiče pravou pýchou, na ně byli hrdí, ale na Leonii ...?!
Byla totiž velmi náladová, často různě nemocná, přitom nepoddajná, mnohdy rebelující. Nikdy se nedalo předvídat, jak se zachová. O proti svým sestrám byla duševně opožděnější. Dokonce jí museli kvůli naprostému nepřijetí kolektivu, opatřit domácí učitelku.
Maminka Zelie popisuje, jaká byla zbožnost její dcery ve 12ti letech. Říká, že jí nebavily naučené modlitby, nebyla nijak nápadně "zbožná", ale zajímala ji postava Jěžíše Krista - jeho život.
Ve 13ti letech si uvědomila, že její nezvladatelné chování působí druhým bolest a trápení. Prosila velmi Boha o milost obrácení a dokonce se v jejím srdci objevila touha stát se pravou řeholnicí. Rodina z toho byla v šoku. Ona se zbláznila! Přece ji znají - jakou má povahu, jak je nestálá, nezralá, jak je zaostalá, pomalá ve všem. Prostě ona nemůže být řeholnicí! Měli v tom naprosto jasno.
Leonie však měla cosi velmi společného se svojí mladší sestrou Terezií. a to penou vůli. Tak pevnou, že když si Leonie něco usmyslela, že to chce mít, tak prostě za tím šla. Řekli bychom že šlo o paličatost, tvrdohlavost. Ale když je člověk tvrdohlavý, nemusí to přece znamenat jenom něco negativního. Když tuto vlastnost člověk s pomocí Boží usměrní, může z toho vyrůst nádherná, silná ctnost - vytrvalost. Vytrvalost v dobrém, neochvějnost, takže mně nic, žádné nezdary ani posměch okolí neodradí.
Leonie se tak ve 23 letech pokouší o vstup do kláštera klarisek. Po dvou měsících však od tamtud odchází. Zklamaná! Hned za tři čtvrtě roku činí další pokus o vstup. Tentokrát do kláštera sester Navštívení v Cannes. Vydrží zde půl roku, pak se vrací zpátky domů, věnuje se domácím pracím, navštěvuje nemocné a pomáhá chudým. Zdá se že poznala a uznala své hranice. Velkým překvapením proto je, že se opět po nějaké době pokouší o návrat k sestrám vizitantkám. Matka představená dává svolení a nadšení Leonie nezná mezí. Její pobyt v klášteře tentokrát trává 2 roky. Zdálo se, že vše je v pořádku, složila i první sliby. Ale přesto uvnitř zápasí, připadá si pomalá, málo nadaná intelektuálně, odstrkovaná a přehlížená pro svoji nedostatečnost. Sv. Terezka se svojí sestru snaží podporovat ze všech sil a dodávat jí sebedůvěru a posilovat její víru v Krista a jeho milost. Píše jí "Ježíš je s Tebou spokojen drahá sestro, cítím to. Jestli Tě ještě nechá, abys viděla nevěrnosti ve svém srdci, jsem si úplně jistá, že nasbírá mnohem víc úkonů lásky. Zvednöut špendlík z lásky může zachránit duši - jak velké Tajemství. Miluj ho tedy ze všech sil a spolehéj na jeho Milosrdenství." Leonie nakonec opět z kláštera odchází."
"Bere tento neúspěch velmi vážně. Představme si tuto životní situaci, kdy člověk o něco velmi usiluje a jedná se přitom o něco hodně důležitého. Člověk "do toho jde", dělá si naděje, dává do toho celé své srdce - a ono se to nepodaří. Poprvé, podruhé, potřetí ... Takové neúspěchy jej mohou úplně odradit, uzavřít se do sebe.
Rok před Terezčinou smrtí jí Leonie píše: Ty jsi připravena na setkání s Bohem. Jistě budeš dobře přijata. Ale já běda! Přišla bych před něj s prázdnýma rukama, a přece jsem tak opovážlivá, že nemám strach. Chápeš to?" Nemá nic. Všechny její snahy skončily nezdarem. v Jiném dopise Terezce píše: "Jak se Ti daří? Má milovaná sestřičko, jen v této věci Ti nedůvěřuji, protože mi stále říkáš, že se Ti daří dobře nebo lépe. Ale já Ti nevěřím ani slovo. Až mi budeš psát, hlavně mi pověz přesnou pravdu. Vyprávěj mi o Bohu a o všem, co mi pomoci růst.
Kdybys věděla, jak já potřebuji pomoc! Milá sestro, buděš mě chránit od mých starých chyb, viď? Jsem tak slabá. Vím, jak spoléhám jenom na Tebe. Prosím Tě, žádej Boha, aby mně osvobodil od mých trápení. Vždycky jsem zaměřená na sebe samu a to mne strašně ničí, brání mi to růst, udělat další pokroky."
A tak jí Terezka začíná psát upřímně, už jí začíná říkat úplnou pravdu o svém zdravotním stavu. Píše jí například: "Ujišťuji Tě, že Pán Bůh je mnohem lepší, než si myslíš. Spokojí se s pohledem, se vzdechem lásky. Já shledávám dokonalost velmi snadnou, protože jsem pochopila, že stačí chytit Ježíše za srdce. Pohleď na děcko, které právě rozněvalo svou maminku tím, že zlobilo nebo ji neposlechlo. Jestliže se schová trucovitě do kouta a křičí ve strachu, že bude potrestáno, maminka mu chybu těžko může odpustit. Ale když přijde, vztáhne k ní ručky a s úsměvem řekne: Polib mě, já už to neudělám. - co může milující matka jiného udělat, než že ho něžně přitiskne k srdci a zapomene na jeho dětské zlobení? A přece ví, že její milý maličký to při nejbližší příležitosti udělá znovu. Ale to nevadí. jestliže jí zase chytí za srdce, nebude nikdy potrestán." Tereza utvrzuje Leonii v tom, že se stane viziantkou přez všechny nezdary a ujišťuje o tom i ostatní. Dva roky po její smrti vstupuje Leonie opět do kláštera v Cannes. Tentokrát je to definitivní."
"Díky tomu, čím Leonie prošla, jakými bolestmi, utrpeními, opovrhováním, nejistotami, začala na základě této zkušenosti pomáhat sestrám, které měly nějaké potíže, ať už v pokrevní rodině, se zdravím či v řeholním povolání. Začala se jim věnovat, protože věděla jaké to je. Rozumněla jim a ony jí věřily. Vědoma vlastní omezenosti pokračuje ve šlépějích své mladší sestry Terezy v její malé cestě. Píše "Jsem slabost sama. Vím velmi dobře, že Ježíš nežádá nic víc, než jenom mé úsilí. A tak se nenechávám ničím odradit, i když jsem úplně bezmocná. A právě tato moje slabost je mojí silou."
Leonie byla problémové dítě. Dělala starosti rodičům a všem příbuzným a okolí. Bylo těžké s ní vyjít, měla neustálé zdravotní problémy, těžkosti. Na co v životě sáhla, nic se jí nedařilo. Přesto je pozoruhodné, jak zralým člověkem nakonec byla. Když zemřela, začali k jejímu hrobu chodit poutníci a je pozoruhodné, že z Tereziiných rodných sester právě vůči Leonii začali lidé projevovat zbožnou úctu. Chodili k jejím hrobu a vizitatnkám přicházely do kláštera zprávy o vyslyšení modliteb na přímluvu Leonie. Tedy ani Pavlí, ani Marie, ani Celina, ale po Terezii se další světicí z rodiny Martinových stává ono problémové dítě Leonie.
A byl zahájen už i diecézní proces směřující k blahořečení, sbírající se svědectví o jejím životě.
Ať nám všem je svědectví jejího života nadějí, že nikdo není beznadějný případ - žádný problémový člověk, žádné problémové dítě."
(zulu - 31. 03. 2008 13:31)