Jdi na obsah Jdi na menu
 


Já a "já"

 

ObrazekStále se na různých diskusích mluví o „Já“ nebo také „já“. Vybral jsem opět kousek od Karla Makoně, tentokrát jsou to jeho komentáře ke knize Alana W. Wattse „Příroda, muž a žena“. Snad vám napomohou se trochu lépe orientovat v pojmech používaných v duchovní nauce.

 

„Proč nazývám oblast nad normální funkcí já oblastí nenasycení. Jsem z mála lidí, kteří se násilným zásahem lékařů dostali do této oblasti už v předškolním věku dávno před dospělostí já, a není divu, že jsem tam nacházel nasycení, také snad proto, že jsem nebyl nasycen ani na té nižší úrovni, kde se člověk může nasytit aspoň přechodně, než zase vyhladoví. Nazývám však tuto oblast za stav nasycení z jiných důvodů, než jak by se dalo tušit. Člověk se v ní ocitá napřed tušením, ale pak se stále větší jistotou, že tamtudy vede cesta za hranice lidství, za hranice jeho pocitu oddělenosti a stává se nepokojným výzkumníkem, a to jen pokud není spokojen trochu s výsledky svého výzkumu. Nuže je to cesta ke vnitřní svobodě. Abyste si učinili už teď nějaký obrázek o tom, čím ta vnitřní svoboda je, ocituji aspoň část verše buddhistického Visuddhimagga, jak jej uvádí A. Watts v tomto spise v kapitole Svět jako extáze:

 
 „Existuje jen utrpení, nikoliv někdo, kdo trpí;
 

...existuje cesta, ale nikdo, kdo by po ní kráčel.“

 
Kdo tohle nezažil, řekne, že takhle mohl mluvit člověk vrcholně otrlý, chvíli před smrtí, když už jeho smysly nevnímaly bolest. Není tomu tak. Protože jsem se tak záhy ocitl za hranicemi běžného rozvoje lidského já, musel jsem si potom počkat až do 26 let, než se to obyčejné lidské já rozvinulo v tom, co v předškolním věku přeskočilo. Stalo se tak v koncentračním táboře toto:

  

Vzdal jsem svůj život bez lítosti tváří v tvář smrti. V té chvíli místo smrti, aniž jsem si to přál, přistoupila ke mně vnitřní svoboda, která mocně kontrastovala s tím, co jsem zažíval před oním odevzdáním. Před tím bylo utrpení, ale bylo i trpícího, a ten utrpení pořádně pociťoval na těle i na duši. Potom po onom vzdání kolem mne vládlo velké utrpení i nadále, ale já jsem už netrpěl. Ztratil jsem ten život, v němž se trpí. Nebyla to však otrlost, nýbrž něco mnohostranně jiného, co zde nebudu popisovat, protože i jen heslovitě by se ten popis nevešel do tohoto komentáře. Zmíním se jen o některém z následků této změny. Stav trval pět měsíců. Za tu dobu esesmani mnohokráte týrali lidi kolem mne. Ale týrání se vždycky zastavilo těsně přede mnou a za mnou zase pokračovalo. Nedostal jsem po dobu pěti měsíců ani jednu ránu. Všichni kolem mne ten zázrak viděli. Ještě důležitější znak tohoto stavu byl tento: Kamkoliv jsem upřel svou pozornost, tam jsem se svým já byl. Všiml jsem si, že jeden z vězňů se třásl strachem před smrtí, která tam hrozila na každém kroku. Dokud jsem sám trpěl, měl jsem pochopení hlavně pro své utrpení a v nejlepším případě jsem si říkal, že jsou na tom všichni spoluvězni jako já. Koho jsem měl napřed litovat, je nebo sebe? Ovšem, že jsem měl blíže k sobě. Ale tato lítost nad sebou utrpení nezmenšovala, naopak je zvětšovala právě o tu lítost. Nyní jsem však přestal být trpitelem, a proto jsem začal kolem sebe vidět utrpení a začal pomáhat z něho ven. Žádným obalamucováním, že není toho, kdo trpí. Vstoupil jsem samovolně do nitra trpícího, ale doslova a dokonaleji než trpící. Trpící mne považoval za jasnovidného, když jsem mluvil o jeho nejtajnějších myšlenkách. To se však dělo jen proto, abych měl moc trpícího vyvést z jeho utrpení na cestu za lidství. Nemusel jsem trpícího získávat nanovo jinak. Viděl před sebou na mně probíhající zázrak, že jsem netrpěl tam, kde všichni ostatní trpěli. To je jedna ze součástí té vnitřní svobody. Jak jste si všimli, člověk při ní neotupuje, nýbrž naopak teprve začíná být opravdově slitovný. Ale to je jen jedna nepatrná stránka té svobody. On si uvědomuje, že už nemusí kráčet po nějaké cestě, nýbrž že se před ním otevírá cesta ke svobodě, která nemá prostorové a časové dimense atd.

  

Člověk je schopen toho, aby pochopil, že není určen k tomu, aby věčně trpěl pro nějaké své hříchy, ani k tomu, aby byl věčně blažený pro nějaké své ctnosti, nýbrž je určen k tomu, překročí-li hranice svého běžného lidského já, aby vědomě žil a stále spontánně více si uvědomoval svou sounáležitost s věčným životem a se všemi jeho aspekty. A.Watts mluví jen o několika málo aspektech tohoto stavu, ale nepodezřívejme ho, že si myslí, že je to všechno. Nelze slovy vyjádřit, co všechno je pro člověka od věčnosti připraveno na cestě jeho vývoje. Čím je to? Nejdokonaleji to vyjádřili ve svých pojednáních Indové, pokud se otevřeně vyslovují např. o radžajóze. Watts říká, že jejich symbolika čakramů navazujících na páteř, je pro nás příliš těžkopádná a v praxi neproveditelná. Přesto však radžajógini svou velmi starou praxí dokazují, že lidská představa, vedená podle jejich dispozic, má nesmírnou moc, především zúžením pozornosti a ustálením obrazotvornosti, rozšiřovat vědomí. Radžajógini provádějící kundalini jógu (tj. protahující hadí sílu postupně sedmi čakrami, čakras, která odpovídají průběhu páteře), soustřeďují své duševní síly na myšlená místa, která nejsou zvolena náhodně, a na představy, jejichž obsah je dávno vyzkoušen co do účinnosti převodu vědomí pomocí nich do jiné oblasti vědomí. Tento poznatek se dá zobecnit: Představa má schopnost převést vědomí do jiné oblasti než nám známé. Zároveň však víme, že tato obrovská moc představy má své meze působnosti, můžeme pomocí ní proniknout jen tam, kde se něco něčím stalo, tzn. kde něco vzniklo a kde zase totéž pomine. Nedovede nás do věčného, do toho, co nevzniklo. Je to pochopitelné: rovné s rovným se slučuje. Lidská představa také vzniká a může nás převést do vzniknuvšího, přestože toto vzniklé nepovstalo z použité představy, nýbrž pomocí ní bylo pouze přivoláno do vědomí.

  

Tohoto faktu si nebyl vědom téměř nikdo z křesťanských mystiků. Pomáhali si při svých modlitbách s představami o Bohu, a když je jejich, třebaže vznešené představy dovedly, kam až mohly podle své shora zmíněné povahy, začli procházet temnotou smyslů a ducha, velkými krizemi, které ovšem při jejich způsobu myšlení a počínání byly velkým požehnáním na cestě. Kdo z nich však se smířil s faktem, že s představou (i v tom nejširším smyslu slova, např. s obrazem, slovem apod.) se až k vědomému spojení svého vědomí s věčným vědomím nedostane? Věčné vědomí totiž nevzniklo! Mnozí svůj neblahý stav připisovali hněvu božímu, jeho nemilosti, nebo prostě si mysleli, že není možno jíti dál. Někteří zase, a těch bylo více, si mysleli, že jejich představy jsou nadlidskou vrcholnou skutečností, a v tomto sebeklamu zůstali, jako třeba Marie z Agredy.

  

Zde bych rád ukázal na velký rozdíl mezi tradicí křesťanské mystiky a indické jógy. Obě tradice vždycky předkládaly svým žákům představy, kterých se měli držet, ale zkušenosti indické jógy jsou přece jen starší a moudřejší. Jógin je představami prováděn a pod vedením mistra dokonce velmi odborně: zralá představa, která už přinesla své ovoce, je bez krizí odkládána a nahražována další a další tak dlouho, až se žák dostane za představy. Ale kámen úrazu, se kterým se křesťanský mystik musel vypořádat mnohem dříve, teprve teď dopadne na žáka. Ten se totiž vláčel s představami tak dlouho, že např. soustředění bez představy mu neposkytuje možnost patřičně se zaujmout (zvykl si technickými poučkami - představami - nabývat zaujetí, a teď jich nemá). A on se soustřeďuje opravdu na nic a k ničemu dalšímu. Téměř nikdo z žáků na to nepřijde. Mám za to, že křesťanská mystika ovládá víc adekvátních prostředků k zaujetí než indická jóga. Nemíním však generalizovat, např. indická bhakti ovládá prostředky víry, citových extází apod., jaké má k dispozici křesťanská mystika.

  

Vraťme se však k lidskému já. Tam je zřejmě klíč k veškerému duchovnímu rozvoji. Já se dovede zaujmout představami, které je vyvedou z vězení úzkého rozsahu vědomí. Dovedeme se však za určitých okolností zaujmout i bez představ a těmi příhodnými okolnostmi jsou naše zkušenosti, které cestou nasbíráme. Klíčem k pokroku je přitom kvalita a intenzita zaujetí. Všimněme si, čím se dovede zaujmout zvíře, čím dítě, čím dospělý člověk podle svých zkušeností. Když se např. mé zkušenosti hned od útlého mládí utvářely jinak, než jak tomu běžně bývá, mé zaujetí jim odpovídalo do všech podrobností. Škola např. předkládá žáku zkušenosti dřívějších generací, zkušenosti, které se tradičně utvářely do určitých uzavřených celků. Cílem je utvořit z těchto celků návyky, z nichž se potom mohou vyvinout určitá pole zaujatosti. Zůstává zde mnoho otevřených otázek, např. zda se tradice vyvíjela po všech stránkách správně, zda nesvádí k jednostrannosti, zda příliš netříští zaujatost do malých částeček a tím ji anuluje atd.

  

Hned však musím poznamenat, že v zaujetí nevidím všelék, který by vedl až k úplnému uzdravení z nevědomosti (avidya). Vede také tam, kam by vést nemusel, k extázi. A pak nastává obvykle ono alchymisty skvěle znázorněné postavení motýla v uzavřené láhvi. Vzlétá opětovně až k jejímu vrcholu a pak vysílením zase padá zpět.

 

Je až dojemné, jak je obtížné i pro tak všestranně vybaveného filosofa a teologa, jakým je Watts, dopátrat se, jak si má člověk počínat, aby objevil své pravé Já a vymanil se ze svého klamného pocitu oddělenosti malého lidského já od pravého věčného Já. Málem bych Wattse a s ním všechny taoisty a buddhisty podezříval z toho, že když se jim to hodí pro jejich tvrdé argumenty, zapomínají, že malé, zde na zemi vznikající já, bere ustavičně svou sílu k rozvoji z věčného Já, a tím je s ním v jednostranném spojení shora dolů, aniž si je toho vědomo. U nás na Západě je lidskou nevědomostí vinna špatnou cestou se ubírající křesťanská tradice, která své chyby dokázala v minulosti obhajovat politickou mocí, prostě mocensky a ne vědecky, upalovala nebo soudila odpůrce svých chyb. Ještě že mistr Eckhart, jeden z těch souzených, sám maje vysoké postavení v Církvi, které mu zjednávalo určitý respekt, moudře odvolal několik svých nesmírně závažných a veskrze pravdivých tezí, a nebyl tedy upálen a jeho spisy nebyly spáleny. Tyto teze se pak přiložily k jeho spisům, v nichž je obsaženo leccos, na co censura nepřišla a co dosvědčuje jednotu jeho ostatního myšlení se zakázanými myšlenkami. Jeden z těchto zakázaných výroků vydatně pomohl A. Wattsovi, aby aspoň rámcově podepřel jednotu západního myšlení s východním. Budu mít příležitost ukázat co ještě chybí ve Wattsově myšlení. Je podivuhodné, že tento geniální člověk se přesto ubírá správným směrem, jenomže ne dosti daleko. Chybí mu třeba úplně poznatek o smyslu symboliky Ježíšova života, symboliky, v níž je podrobně probíráno, jak se lidské já vymaňuje nebo má postupně vymaňovat ze svého klamu, oddělenosti, a nejenom to, jak se má spojit ve vědomí s pravým Já do vědomě žitého věčného života.

 

Pokud nějaký mistr jógy (např. Vašištha) vypracoval do takových podrobností, jak člověk má správně zacházet se sebou a se svým okolím, a já nepochybuji, že to učinil nejeden z nich, pak se držel zásady, individuálního pojetí Cesty, a nic z těchto poznatků nezveřejnil, nýbrž všechno projednal s každým ze svých žáků mezi čtyřma očima. O tom dokonce podává svědectví i Jean Herbert, žák Šrí Aurobinda Ghose, tedy žák mistra, který toho nejvíce řekl a vypsal ze svých obrovských vědomostí. Jean Herbert napsal ve svém úvodu do jógy, že o čem se můžeme dočíst, jsou pouhé poznámky k tomu, co mistr řekne svému žáku soukromě. A když se tohle dělo mezi ním a jeho mistrem se západoevropským vysokoškolským vzděláním dvacátého století, pak tento systém tou větší měrou platí o dřívějších mistrech taoistických a zen-buddhistických, kteří byli úplně vzdáleni našemu způsobu myšlení. Jejich výroky namnoze připadají velmi krutě nebo jako výsměch nemohoucnosti rozumového chápání.

 

Proto jsem předeslal tím způsobem psanou ukázku myšlení a vyjadřování buddhistického zasvěcence: „Existuje jen utrpení, nikoliv někdo, kdo trpí.“ Kdybych byl nezažil sám po dobu pěti měsíců, že tomu tak je pro člověka, který se ocitl na úrovni pisatele toho výroku, odmítl bych takové tvrzení jako pouhé fantazírování nebo mluvení z cesty, a kdybych uznal, že ten dotyčný má pravdu pro sebe, tedy za bezohledné a nemilosrdné tvrzení. Ve skutečnosti je to prubířský kámen. Člověk se z něho dovídá o ryzosti kamene mudrců, který dobyl nebo nedobyl. Pisatel dobře ví, že ti, kteří jej ze zkušenosti nepochopí, ten výrok pouze odsoudí a přejdou bez dalšího povšimnutí jako nepotřebný. Jestli tito lidé odsoudí tím zároveň celý systém, jehož je pisatel nositelem, jemu už na tom nezáleží, protože poslání těchto lidí je zatím někde jinde a bylo by velmi těžké a dokonce nesprávné je přetahovat z jejich pozic někam, kam beztak nepatří a kde by se necítili dobře. „