Jdi na obsah Jdi na menu
 


Učitel a žák

 

 

Obrazek 

Poslední dobou se na internetu probírá vztah mezi učiteli a žáky v duchovní oblasti. K tomuto tématu psal i Karel Makoň. Pokusím se nějak z něj udělat výtah a můžeme se k tomu vyjádřit. Výňatky jsou z jeho knihy „Mystika II“, tudíž dále cituji:

 

 

 

Jak budu postupovat při srovnávání jogy s křesťanskou mystikou

 

Budu-li o nich psát, budu mít na mysli skutečnou praxi, ja­ká existuje v Indii už po tisíciletí a na západě v křesťanství v rámci dost vyhraněných škol. Budu mluvit především o joze, pro­tože o křesťanské mystice jsem dosti napsal ve spisech Sladké jho (při odvolání budu užívat zkratek, např. v tomto případě Sj), Blahoslavenství (B), Cesta vědomí (CV), Umění následovat Krista (UNK), Mystická koncentrace a příprava k ní (Mk), Úlohy (Ú), Otázky a odpovědi (O), Komentář k přečtenému (Kp), Výklad evange­lia sv. Jana (Vej), Mystika IV (M IV), Mystika I (M I), nebo v předválečných spisech jako Utrpení a láska (Ul), Přednášky o mystice (PM) a jinde.

 

Indický duchovní vůdce (guru) přijímá žáka (sadhaka) za pod­mínky, že žák se mu odevzdá se vším všudy, to nejen osobní odda­ností a vírou v učitele, nýbrž i odpoutaností od ostatního světa. Mistr musí mít zajištěno, že si na jeho žáka nebude činit žádné nároky žákova rodina. V tomto ohledu je tedy žák občansky mrtev tak jako když křesťan vstoupí do nějakého katolického řádu.

 

Od sadhaka se požaduje daleko větší a užší specializace při výběru metod vedoucích k vědomému spojení s Věčným životem, než jaká se žádá od řádového novice. Budeme si musit promluvit o jednotlivých druzích specializace, ale dříve než si o tom řekneme, připomeňme si, že joga nikdy nebyla omezena jen na ašramy, právě jako mysti­ka v křesťanství nebyla nikdy pěstována výlučně jen v klášteřích nebo na poušti. Ovšem pak v obojím případě, jak na Západě tak i na východě šlo o jakýsi druh partyzánštiny v duchovním světě.

 

Protože nechtěně patřím mezi ty partyzány na Západě, je mi na Východě velmi blízký už vítězný partyzán Šrí Ramakrišna nebo novodobější Šrí Aurobindo, vlastním rodovým příjmením Ghos (1872-1950). Oba považovali za správné založit ašramy, aby uchránili hledající onoho tápání, kterým museli sami projít.“

 

V další části se budu pohybovat v Makoňově překladu Šrí Aurobindo Ghose „Syntéza jógy“.

 

Tedy pokračuji v citaci“

 

„Co se týče radžajogy, ta si počíná zvláštním způsobem. V transformátoru, kterému říkáme lidské tělo, je zamontován přís­tup k sedmi úsekům vědomí a pak ke zdrojovému vědomí jako ke spojovateli všech těch úseků. Radžajogin se neubírá hned ke zdroji těch úseků, nýbrž objevuje jeden úsek za druhým (otevírá lotosy, čakramy) a duchovní učitel, který totéž provedl před žákem, je mu zárukou, že se nezhlédne v kterékoliv vznešené úrovni vědomí, le­da v té, kterou sám mistr nepřešel. Tomuto druhu postupu odpovídá v křesťanské mystice průchod různými stupni vnitřní modlitby od ústní prosebné, přes rozjímavou až po nazíravou.

 

"Jogin má tendenci stáhnout se do ústraní a vzdalovat se radostí života, vyplatit bohatství ducha ochuzováním se o normální lidskou činnost, vysloužit si vnitřní svobodu vnější přísností. Dobude-li se Bůh, zdá se, že se ztratí život, zatímco zaměříme-li své úsilí navenek, abychom dobyli života, je nebezpe­čí, že ztratíme Boha." (A I, 15) (Kurzívou je přímý překlad Ghose, normálně jsou poznámky KM)

 

Tak to dopadá v Indii s joginy i na Západě s křesťanskými mystiky. Škoda že křesťané až dosud chápou slova Kristova doslova bez toho, aby je skloubili s Ježíšovým životem. Řekl-li Ježíš, že "kdo hledá svůj život ztratí jej a kdo jej ztratí nalezne jej", neměl na mysli útěk ze světa.

 

"Takový předsudek je tak silně zakořeněn a kázán vedoucími filo­sofiemi a náboženstvími, že útěk ze světa se považuje nejen za nutnou podmínku jogy, ale přímo za její součást. Avšak neobstojí jako dostačující žádná syntéza jogy... jestliže se nestará o har­monii mezi naší činností a našimi vnitřními zkušenostmi, čímž je­dině se spěje k božskému a vrcholnému naplnění.... Neboť v pravdě celý život je jogou." (A I, 16)

 

Což je totéž, jak když Ježíš řekl "modlete se neustále". Jak by to bylo možné, kdybychom nechápali život jako něco, čím se máme modlit.

 

Obecně řečeno: Ghos i jiní významní duchové Indie považují Přírodu s velkým P a naši přirozenost, která je její nedílnou součástí, za všemocnou zvláštním způsobem. Působí svým hnacím principem tak, že z mrtvé hmoty vyvíjí hmotu živou, nechává ji zdánlivě napřed jen živořit, procházet nesčetnými proměnami, kte­ré se vzájemně do nekonečna potírají, ale přece jen tak, aby se její jádro uchovalo živé atd. Toho jsme svědky v přírodě stojící pod úrovní lidské tělesnosti. Když pak po těch nesčetných peripe­tiích, o kterých Védy symbolicky mluví jako o osmi miliónech předlidských vtěleních, dojde k vývojovému stupni, který bychom mohli nazvat živou lidskou tělesností, pak se tu začne ukazovat poprvé velkorysý záměr Přírody: Vyvinout z pouhé lidské tělesnos­ti další vývojovou etapu - mentální život v této tělesnosti. Ten zase podle všech pravidel zdánlivě slepého tápání, popírání a schvalování, zkrátka vrcholně dualistickou metodou nakonec dos­pívá k vědomí, že lidská tělesnost by mohla sloužit jinak, vyšším způsobem, než tak, že by se v ní člověk zabydlel: že by správnou, vyšší manipulací s myslí, např. i pomocí zrušení změn myslícího principu atd. mohl se vrátit k věčné podstatě Přírody a tak se osvobodil od všech proměn, od všeho tápání, od smrti a bolesti atd., čili od vývojových prostředků, které v této fázi dohrály svou roli. Ve zkratce řečeno: Celým tím nesmírně časově a materi­álně náročným vývojem, jehož jsme svědky na naší planetě, jde si Příroda pro svou bezčasovou, věčnou podstatu uvězněnou dočasně v času a v prostoru. Člověk má přitom klíčovou úlohu převratného prvku: místo zamykání odmyká svou věčnou podstatou, pokud se k ní propracuje, dveře do věčného života, odkud celá dílna Přírody be­re svou sílu a čemu se nikdy nezpronevěřuje, i když o tom nikdo neví kromě osvíceného člověka.

 

Joga na rozdíl od přírodního dění usiluje o vývoj nejen v rámci přírodních zákonů a v rámci vesmíru, nýbrž i o to, aby člověk, vzhledem k tomu, čím je vybaven, překročil rámec vesmíru, časoprostoru. Je k tomu vybaven samotnou svou přirozeností, která na jedné straně je vrcholem časoprostorových vymožeností života, na druhé straně tatáž lidská přirozenost představuje vrata, která vedou za přirozenost vytvořenou přírodou. Bylo by však nesprávné, kdyby člověk potíral svou přirozenost, která mu umožňuje žít v těle a konec konců ve vesmíru, protože bez této základny by se nedostal do věčného života. Proto je zcela správné, že i samotná joga, právě jako příroda, začíná se zdokonalováním funkcí těles­ných, se zlepšováním základny. Poučme se z procesu dospívání. V systémech jogy se tyto praktiky, které mají za úkol zdokonalit fyzickou základnu, nazývají hatha jogou.

 

Velkou výhodou hathajogy je, že si žák na ní netvoří před­stavu o Bohu a není závislý na vštípené víře, která vždycky na určitém vývojovém stupni by musela být opuštěna. Správný hathajo­gin ji opouští hned a opírá se místo toho o své základní tělesné prostředky, o asany, o přesně stanovené tělesné pozice, a o pranajamu, o vedení hmotného i nehmotného dechu. Správným použitím těchto dvou prostředků se dostane k uklidnění mysli, pak zastave­ním změn mysli se dostane do stavu za proměnlivou myslí, odtamtud do základu klidné mysli až k poznání svého pravého Já.

 

A tu jsme svědky toho, že např. je-li v křesťanské mystice, která je obdobou jogy s jí vlastním východiskem, chybně pochopen Ježíš Kristus, a nepomůže-li nějaký mistr, aby si mystický žák postupně svou chybu poopravoval, a to krok za krokem, jak postupuje na cestě, dochází u žáka k ukrutnému utrpení, a dokonce není z něho vyhnutí. Řeknu proč. Žák používá na své cestě prostředků, s nimiž začal jít, a ty jsou jak v modlitbě, tak v životě mimo modlitbu, čím dále tím více nedostačujícími a odlehlejšími. Není totiž nikoho, kdo by mu radil stále k novému výběru prostředků podle návodu obsaženého v symbolice celého života Ježíšova. Naopak duchovní vůdci, nevědouce si rady se stavy žáka, napovídají mu, že musí trpět, a že se za utrpení nesmí stydět, že se mu nesmí vyhýbat, že ono je na místě a dokonce, že je pravým znakem pokro­ku.

 

Specializovanost jog spočívá v tom, že jogin určité školy se upíná k věčnosti právě vlohou, zvolenou za nejvhodnější tou kte­rou školou. Některé vlohy jsou u člověka tak málo vyvinuty, že nemohou působit ani vzlet od sebe, neřku-li setkání s věčností. Toho jsou si mistři jednotlivých škol jogy dobře vědomi. Znají onu duševní mohutnost žákovu, která jim umožní vzlétnout (např. mistr radžajogy pozná, že jeho žák se umí soustřeďovat na běžné věci), a sám za žáka dokončí vzlet jeho duše až k Bohu. Tak se v Indii obchází ono úplné sebevzdání, kterého je jinak bezpodmí­nečně třeba, aby se žák neměl ke komu vrátit, aby už zde na zemi neměl domov, jak by se obrazně vyjádřil Ježíš. Ovšem indický žák jogy (sadhak) se vrací ke svatosti svého mistra. Tutéž snahu měli Ježíšovi učedníci. Poodešli malinko od něho, když jeho silou a mocí uzdravovali, zkrátka pomáhali bližnímu, ale pak se vraceli k Ježíšovi. Výslednicí tohoto počínání nemohlo být nic jiného, než že ho nakonec před křížem a na kříži ztratili, řečeno nesym­bolicky, museli ztratit mistra, který představoval nejcennější z toho, co měli kromě svého vlastního života. Opakuji: "Ježíš jim byl nejcennějším vedle jejich vlastního života." O svůj život při ukřižování mistra nepřišli. A jeho kořen tkvěl v lásce, předsta­vované Janem. S touto mohutností to dopadalo jinak než s ostatní­mi (rozuměj s učedníky i s duševními mohutnostmi), ona se trans­formovala bez předběžné ztráty sama sebe, nebo, jak by to řekl Ježíš symbolicky, prošla posledním soudem bez těžkostí a usadila se na pravici boží.“

 

Je toho mnoho, co by se dalo použít, myslím však, že pro začátek by to mohlo stačit. Jinak každého přejde chuť číst toho tolik. A co vy na to? Jaroslav Macháček alias cela.jaroslav